Na skialpech domovem Trollů

 

Bacha na trolly

Našim cílem se stala horská oblast Trollheimen ve střední části Norska, kraj s největšími rozdíly charakteru hor. Na východě najdeme méně ostré hory a rozlehlá údolí, na západě má spíše alpský charakter. Trolheimen znamená „Domov trollů“, a pokud se sem chystáte, rozhodně si o nich něco zjistěte. Troll ztělesňuje přírodní síly, je jen zřídkakdy k člověku přátelský. Představuje ohrožení a je místními lidmi spojován s nebezpečným prostředím, jako jsou hory, lesy a moře. Z těchto mytologických bájí vyplývá, že pokud se tam chystáte, rozhodně byste to neměli podcenit. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že není radno si s trolly a místními horami zahrávat. Ale k tomu se dostaneme postupně.

Dynafity z plzeňské půjčovny

Znáte ten pocit, kdy koupíte letenku a víte, že někam jedete. Vše se začne točit kolem cesty. Zajistit vybavení, doplnit peří ve spacáku, naimpregnovat oblečení a servis lyží. V mém případě servis odpadá, jelikož si lyže půjčuji v Rock Pointu v Plzni. Na tuto cestu jsem zvolil kočky Dynafit Seven Summit do nepohody. Svého času byl tento model nejúspěšnější z řady lyží Dynafit, pro svoji lehkost a univerzálnost pro všechny typy sněhu. Tedy bude dobrým pomocníkem v krajině trollů.

Vlakem do Trondheimu

Vše hotovo. Čas se nachýlil a vyrážíme.  Přilétáme do hlavního města Norska, Osla, a odtud pádíme vlakem do Trondheimu. Po dlouhém dni na cestě, kdy jsme vystřídali několik dopravních prostředků, se konečně ocitáme na kraji hustého lesa, za vesnicí Rindal. Je noc a my máme před sebou 5 km k prvnímu místu našeho dnešního odpočinku. Bereme všechno vybavení, záda se nám prohýbají pod tíhou zavazadel. Už abychom mohli nandat lyže, pásy a ulehčit si alespoň částečně od této zátěže.

Vyrážíme nocí, nebe plné hvězd nad námi, jasně zářící měsíc osvětluje naše kroky. Po sto metrech se dostáváme k cestě vhodné pro jízdu na lyžích. Dostáváme se do pravidelného tempa posunu vpřed, na tvářích nás štípe ledový vzduch a okolí je až strašidelně tiché. Na chvilku si vzpomenu na pověsti o trollech a raději se moc nerozhlížím, abych náhodou nespatřil zlověstně zářící oči z hlubin temného lesa. Prošlapaná cesta se pomalu vytrácí a lyže prořezávají přemrzlý prachový sníh.

Konečně ve srubu

Přibližně po hodině a půl dorážíme na místo. Dřevěný srub s obrovskou bílou čepicí na střeše je usazen v dolíku a okolí lemují terénní nerovnosti. Nános sněhu na střeše dosahuje tak metru a půl. Touto dobou jsem již dost unaven z dlouhého dne a nejraději bych se již viděl zaparkovaný ve spacáku. Teplota v chatce je na mínus deseti stupních, což nás nutí ještě oživit malá kamínka. Shazujeme věci, rozděláváme oheň a dáváme čaj. Jsme tady.

Před spaním ještě vylezu před chatku do ledové noci a stojím jen tak v klidu a tichu uprostřed zasněžené pláně. Po okolních svazích probleskuje měsíční svit odrážející se od sněhu. Občasný poryv větru a kousavý mráz připomene tenkou vrstvu mého oblečení. Všude je klid a mír. To je okamžik, který si vždy snažím vrýt do paměti a v rušném běhu městského života z něj čerpám.

Druhého dne vyrážíme na průzkum. Chceme se seznámit s terénem, typem sněhu, otestovat vybavení, prošlápnout si část cesty bez zatížení velkými batohy. Idylickou procházku na lyžích zakončujeme na nedalekém bezejmenném kopci a z původně plánovaného krátkého toulání se vracíme na srub se západem slunce. Na dnešní noc je podle norské předpovědi hlášena zvýšená aktivita polární záře. S nedočkavostí vycházíme každých 10 minut před srub a sledujeme horizont. A skutečně. Kolem desáté hodiny započalo neuvěřitelné divadlo, které lze jen stěží popsat slovy.

Na obloze jako zelené plameny se ve vlnách přelévá polární záře. Jasná obloha a miliony hvězd umocňují tento zážitek a nebýt velkého mrazu a zmrzlých baterií ve foťáku, stojíme tam až do rána. Vzpomněl jsem si na slova velkého polárníka Járy Cimrmana: Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale přátelé, stálo to za to!

Ve vichřici

Následujícího dne, plni energie a s pocitem objevitelů, vyrážíme se vším materiálem na první etapu. Den se opět jeví jako z katalogu, ovšem obohacen o silné poryvy větru. Pomalým tempem stoupáme na sedlo o 300 m výše a odoláváme pichlavým přemrzlým vločkám sněhu, které do nás narážejí. Velký rozdíl oproti předchozímu dni a idylické procházce činí 22 kg zátěže na zádech. V hlavě neustále přemítám, co jsem vlastně vzal navíc a bez čeho bych se mohl příště obejít, abych nemusel takto soumařit. Sleduji symbol sněžného leoparda na svých lyžích a chvilkami mě rutinní pohyb a zvuk praskajícího sněhu uvádí až do hypnotického snění.

Řídký les kolem nás se pomalu vytrácí a v našem okolí rostou zasněžené svahy. Před námi ční prudká stěna. Mám pocit, jako kdybych viděl obrovskou mořskou vlnu valící se přímo na nás ledovým mořem. Sněhové převěje na vrcholu stěny dávají najevo, že bude lepší jít oklikou. Dostáváme se na sedlo, kolem nedalekého vrcholu Ura tyčícího se do výšky 1178 m.n.m. a za ním vstupujeme na zamrzlé jezero Boluvatpet. Na tomto místě chtěli nejspíše trollové náš postup ztížit a přidali na intenzitě větru. Po zasněženém jezeře se vichřice točila a nečekaně s námi cloumala v poryvech z několika stran. Nasazuji masku a lyžařské brýle. Jakákoliv část těla, která nebude zakryta, nekompromisně omrzne. Překonáváme jezero, obcházíme další převěj hrozivě na nás shlížející z protějšího kopce a dostáváme se konečně na úsek, kde budeme moci přehodit do režimu sjezd.
 

Těžký batoh, to je zážitek…

Sjedeme o 400 výškových metrů níže k jezeru Grasjoen. Kdo jste sjížděli neznámým terénem v prašanovém sněhu s 22 kg batohem na zádech mi dáte za pravdu... není to velký požitek. Už po prvních metrech si uvědomuji, že větší váha mého batohu přirozeně zvýší setrvačnost a zároveň hloubku, do které se propadnu při jízdě panenským sněhem. Mé vysněné představy o lehkém přeskakování z obloučku do obloučku prašanem se rozplynuly. Po několika stovkách ujetých metrů získávám trochu kontroly i v těchto podmínkách.

V jednom z obloučků při vyhýbání se borovici zatvrzele stojící v cestě mě překvapuje batoh. Rozhodl se díky setrvačností jíti vlastní cestou a jiným směrem než já. Ztrácím rovnováhu, a abych neskončil obmotán kolem oné borovice, skáču šipku stranou. Zabořen ve sněhu až po pas, se zátěží na zádech tlačící mě hlouběji do sněhu, se překlápím na záda. Vysypu sníh z brýlí a rukavic, kontroluji končetiny a vybavení. Vše je, jak má být. Pokusím se tedy zvednout a ejhle. Hluboký prašanový sníh a těžký batoh mi znemožňují se zapřít a zdvihnout zpět na lyže. Připadám si, jako kdybych rukama šlapal vodu. Brouk na zádech, který bezmocně mává nožičkami a nemůže se otočit. Já snad budu muset vyndat lopatku a prohrabat se k zemi...

Po chvilce se mi podaří vymanit z uvázání k batohu a osvobodit hůlky. Zapírám se o ně. Vyšvihuji se zpět na nohy a je vyhráno. Chvilku jsem si už myslel, že zavolám vysílačkou kluky, aby se vrátili a postavili mě. Překonáváme Grasjoen, na jehož konci nalézáme další přístřešek pro dnešní noc. Za den jsme ujeli sice jen 18 km, ale se závažím a náročností terénu mám pocit, jako kdybych šel dvakrát tolik.

Na horu Bláhoa

Další den stoupáme výše, již do krajiny alpského stylu. Po celodenním ťapání, několika sjezdech a nekonečnému boji se štiplavým větrem se dostáváme k malé horské chatičce na břehu jezera Kamtjonin, pod vrcholem hory Bláhoa (1671 m.n.m.). Vítá nás opět útulné místo s minimálním vybavením, ale bez větru a s možností zatopit si. Venkovní teplota padá na -20 °C. Moje vděčnost za toto místo ještě vzrůstá, když slyším nárazy větru, které otřásají chatkou, která je zvenku ukotvena ocelovými lany. Pavel nám vysvětluje, že před časem zde vítr starou chatu odnesl, tak postavili novou a raději ji pořádně zajistili.

Nechtěl bych v tomto počasí spát někde venku ani zažít vítr, který odnese chatu. Ležím ve spacáku, poslouchám zlověstné zvuky vichru a vnímám cloumání s chatkou. Tam venku je troll, pronáší Pavel a nemohu než souhlasit! Podle staré zvyklosti odnášíme část našeho jídla ven. Místní lidé věří, že když dáte trolům jídlo, nechají vás být. A skutečně. Druhého dne je jasno, bezvětří a my můžeme zvesela a nalehko vyrazit na vrchol Bláhoa. Výstup je nenáročný, jen místy je sníh zledovatělý. Po poledni jsme na nejvyšším vrcholu naší cesty a na oslavu si dáváme čaj a čokoládu. Pohodovým sjezdem se odpoledne dostáváme zpět do chatky.

Norská sněhová bouře

Již k večeru se začíná opět počasí kazit a následujícího dne se probouzíme do silné sněhové bouře. Za těchto podmínek nejsme schopni dojít ani na místo 200 m od chatky, kde se dá chytit telefonní signál. Čekáme celé dopoledne a v odpoledních hodinách vyrážíme odeslat SMS našemu kamarádovi, který nám zajišťuje informační servis a nouzový kontakt.

Nikdy bych nevěřil, že ujít 200 m zabere tolik času a námahy a byly okamžiky, kdy jsem ležel zabořen do zmrzlého sněhu a modlil se, aby mě vítr nezdvihl a neodnesl do údolí. Podařilo se nám ale poslat zprávu a nyní čekáme na informace z nížin a předpověď na další dny. Sbíráme sílu na další cestu na kopec, neboť si musíme vyzvednout na signálu odpověď. Bouře se ani večer neutišila a vítr dokonce zesílil. S vypětím všech sil a ve vzájemné podpoře jsme se dostali na signál, přijali zprávy a vyrazili si přečíst novinky z civilizace. V teple u kamen Pavel čte: Počasí v příštích dnech velmi špatné, laviny na trojce a zítra hlásí 4 a více. Vypadněte tam odtud, jak nejrychleji můžete!  

Pustí nás rokle?

Po přečtení této zprávy je nám jasné, že budeme muset přerušit náš další postup po naplánované trase a zvolit únikovou cestu zpět do civilizace. Ráno tedy vyrazíme a sjedeme do údolí. Nad mapou, hrnkem čaje a s adrenalinem v krvi vášnivě probíráme trasu, kterou půjdeme. Pečlivě zaznamenáváme lavinové svahy, kterým se bude nutno vyhnout. Největší obavy však máme z místa, které jsme nazvali pracovně Ďáblova řiť. Je to jediné místo, kterým se dá opustit toto údolí. V létě zde vytéká z jezera horský potok, jehož prostřednictvím se horní jezero přelévá do o sto metrů nižšího jezera. Ve skalním terénu se tento potok zařezává a vytváří rokli, která je z jedné strany lemovaná vysokým lavinovým svahem a z druhé strany neschůdným skalnatým terénem. Z dálky vytváří dojem, že vstupujete do vyšpulené zadnice. Touto roklí musíme postupně projet, a to co nejrychleji.

Boj s živly

Noc trávím v polospánku. Každou chvíli mě vzbudí silný poryv větru a otřásající se chatka. Brzo ráno vcházíme do bílé tmy. Silný vítr a husté sněžení neustává. Je vidět na dva kroky před sebe. Co chvíli do mě udeří nový poryv větru a balancuji, abych se nepovalil na zem. Držíme se ve skupině blízko sebe, ve snaze neztratit se v bílém závoji sněhu a mlhy. Pavel i já sledujeme navigaci, kam jsme si vyznačili klíčové body. Blížíme se k bodu s názvem Ďáblova řiť! Z bílé stěny před námi začínají vystupovat obrysy skal a již je vidět i otvor uprostřed, do kterého za okamžik vjedeme. Tato pasáž je nejriskantnější právě díky vysoké stěně nad roklí.

V důsledku sněžení a silného větru může do rokle spadnout lavina každým okamžikem. Rozhodli jsme se tedy projet tímto místem po jednom. Stojím u vstupu do rokle a Pavel mizí v hustém sněžení. Jsme ve spojení vysílačkou a v okamžiku, kdy se dostává do bezpečné zóny, dává vědět, že může jet další. Honza vyráží. Když i on zmizí, doléhá na mě samota a agresivita tohoto místa. Přišel další poryv větru, který mě srazil na zem, a začínám se pomalu sunout po zádech směrem k rokli. Vysílačka mlčí. Přijde mi to jako věčnost, minuty čekání na zprávu, že může jet další. Ve řvoucím větru začínám pochybovat, zda vysílačku vůbec uslyším. Při dalším silném nárazu hlásím Pavlovi do rádia: „Už to nemohu déle vydržet, vyrážím!“

Bez lyže a vysílačky

Nečekám na odpověď a rozjíždím se k ústí rokle. Vítr v tomto místě nabývá na síle a zúženým reliéfem se jeho rychlost znásobuje. Neustávám jeho nápor a opět padám k zemi. Sunu se nekontrolovatelně po zledovatělém sněhu. Ztrácím jednu z lyží. Hůlky chytám níže a snažím se je použít jako cepín, abych se zastavil. Nepoznám, jestli mě tlačí vítr nebo působí zákony gravitace. Nejspíš obojí.

Konečně se zastavuji a zachytávám o velký černý kámen, který je jak ostrůvek v ledové řece. Ležím na zádech a hledím nad sebe. Kolem mne poletuje sníh a snaží se mne pohřbít.  Bez lyže se nemohu díky větru zvednout a ještě k tomu zjišťuji, že jsem při pádu vytrousil vysílačku. Adrenalin vehnaný do žil přehlušil i pocit zimy a zapomínám na nepohodlí. Mysl je naprosto prázdná, plně soustředěná na jediné. Přežít! Dostat se z tohoto místa! Několikrát se zhluboka nadechnu, zklidním a vyčkám na ochabnutí síly vichru.

Postavím se na nohy, sundávám druhou lyži a vyrážím hledat tu první. Leží o deset metrů nade mnou již téměř zavátá sněhem. Poohlížím se po vysílačce. Tu již musel sníh kompletně pohřbít. Naposledy rozhrabávám čerstvě nafoukaný sníh v místě, kde je největší pravděpodobnost, že skončila. A skutečně. Vidím černou anténu. Zvedám ji. Štěpáne, ozvi se! Jsi v pohodě? slyším z rádia. Nevím, kolik času už uplynulo od poslední rádiové komunikace, ale je vidět že už mají starost! „Štěpáne, Štěpáne!“ ozývá se z rádia. „Jsem tu. Měl jsem potíže. Pokračuji dál!“, hlásím stroze a rychle se sunu při zemi zpět k místu, kde jsem zanechal svoji druhou lyži a batoh.

Projel jsem peklem

Nasazuji obě lyže a pozvolna se rozjíždím, projíždím kolem kamene, o který jsem se dříve zastavil. Pokračuji dál přibližně pět metrů širokou roklí, po obou stranách lemovanou vysokými stěnami. Konečně z ní vyjíždím. Nabírám na rychlosti, tlačen silným větrem do zad. Přijíždím k místu, kde na mě čeká zbytek týmu. „Už jsme si mysleli, že je po tobě! Chtěli jsme ti jít na pomoc, ale proti větru jsme udělali tři kroky a dál se nedostali!“ rozrušeně na mě křičí ve snaze přehlušit hluk větru. Z vyústění „Ďáblovy řiti“ se valí proud ledového vzduchu, který nebylo možné projít zpět.

GPS je fajn pomocník

Posbírali jsme své věci a vydali se na další cestu. Bez navigace bychom byli ztraceni. Konečně přicházíme na otevřený pozvolný svah a začínáme sestupovat. S každým metrem níže slábne i vítr a po nějaké době přestává i sněžit. Zlepšuje se viditelnost. Konečně jedeme a vidíme kam. Objevují se první stromy a my víme, že už máme to nejhorší za sebou. Na tvářích raší úsměvy i přes půl metru čerstvě napadaného sněhu, který ztěžuje pohyb.

Bouři střídá slunce

Po hodině jízdy přijíždíme k jezeru Gjevillvatnet a zde narážíme na první známky civilizace. Sice opuštěné, ale přesto nás uklidňující. Když projíždíme kolem jezera, počasí se prudce mění a bílou tmu vyměňuje modrá obloha a slunce. Nevěřím vlastním očím. Jako by žádné špatné počasí nebylo. Kolem nás se odkrývá rozlehlé, sluncem zalité údolí a nebýt těch všech zážitků, nevěřil bych, že nějaká bouře byla.

Basecamp na nádraží

Po dalších několika hodinách přijíždíme k silnici a stopujeme do města Oppdal. Přicházíme slavnostně do nádražní haly, kde obsazujeme její část a rozbalujeme věci, převlékáme se. Jak málo stačí ke štěstí. Teplo a místo, kam si postavit vařič. Zdejší lidé nejspíš nejsou zvyklí na tento druh turistiky a pobaveně si prohlíží náš zbudovaný tábor kolem jedné z laviček. Podle informací, které jsme získali od místních lidí, ten den vyhlásili lavinový stupeň 4+ a bylo to největší sněžení za poslední dobu. Je vidět, že trollové v této oblasti dokáží být opravdu zlí. Snad jen díky tomu jídlu, co jsme jim nechávali, nás pustili ven.