Albánské dobrodružství aneb jeskyně, pot a síra
25. 3. 2025
Nové kolekce
Nové zážitky
Už jen 1 poslední do všech alpských čtyřtisícovek
Výlety a výpravy
28. 5. 2022
V Alpách je celkem 82 čtyřtisícových vrcholů. A Kubovi už zbývá zdolat pouze jeden jediný. Po dobu 16 let zdolával jeden za druhým. Chystá se pokořit i tu poslední?
Málokdo z nás si může říci, že mu na seznamu svých vysněných vrcholů chybí odškrtnout už jen poslední. Zvlášť, když ten seznam má 82 položek.
Jakub Cejpek, dlouholetý člen Rock Point Teamu, je aktuálně pouze krůček od zkompletování výstupů na všechny čtyřtisícovky v Alpách. Po šestnácti letech snažení mu zbývá poslední „čtyřka“ - Aiguille du Jardin (4 035 m).
S Kubou jsme se rozpovídali o jeho začátcích v Západních Alpách, o dobrodružném stopování na první čtyřtisícovky, o tom, které vrcholy mu daly nejvíce zabrat a které byly naopak největší „perly“. V rozhovoru najdete i hromadu doporučení - na méně náročné výstupy pro začátečníky ale také túry pro zkušenější fajnšmekry. Dozvíte se také, kde Kuba sám bere inspirace na méně známé túry a mnoho dalšího.
Kubo, začneme popořadě. V Alpách je podle Mezinárodní horolezecké asociace oficiálně uznávaných 82 čtyřtisícových vrcholů - co vlastně musí kopec splnit, aby byl samostatnou čtyřkou?
To je náročná a diskutabilní otázka hned na začátek. Seznamů se v minulosti vytvořila celá řada, čítají od zhruba 50 do 120 vrcholů a jejich autoři je poskládali na základě různých kritérií. Někdo bral v potaz geografii, jiný lezeckou historii, další to zase vzal subjektivně podle vlastního uvážení. Aktuálně nejrespektovanější je zmíněný seznam UIAA, který kombinuje všechny tyto aspekty.
Exaktním parametrem pro určení samostatného vrcholu je tzv. prominence, neboli počet metrů, o který musíme sestoupit, abychom se dostali na nejbližší vyšší vrchol. Všeobecně se bere hodnota aspoň 100 metrů, ale to by splnilo jen 50 čtyřtisícovek. A ještě extrémnější příklad: zaznamenal jsem i názor, že v masivu Mont Blancu, kde se nachází 29 „oficiálních“ čtyřtisícovek, by se měly poctivě počítat jen tři – Mont Blanc, Grandes Jorasses a Aiguille Verte. Je tak třeba mít na mysli, že jakýkoliv seznam je jen uměle vytvořenou kategorií. A také, že horu tím nečiní ani krásnější, ani hodnotnější. Celé je to taková hra.
Která čtyřka byla tvoje vůbec první a kdy? Jaké vlastně byly tvoje první výpravy do „vyšších partií“ Alp a co se od té doby změnilo?
Výprava na první čtyřtisícovku byla velké dobrodružství a dodnes na ni rád vzpomínám. S kamarádem Michalem jsme se v roce 2005 vydali na italské Gran Paradiso. Už jen cesta přes půl Evropy pro nás byla díky absenci GPS navigace a mému ztracenému řidičáku velkým zážitkem. Následně se nám pak bez větších obtíží podařilo i vylézt na vrchol.
Byla to naše první zkušenost s ledovcovým terénem a vyšší nadmořskou výškou, ale veškerou metodiku jsme jako správní studenti měli zodpovědně nabiflovanou. Jen batohy jsme k tomu měli jako almary. Na dvoudenní výstup jsme každý táhli tak 20 kilo. Dneska už je cestování do hor většinou nutná a nepříliš záživná rutina, vím lépe, co mě v horách čeká a vybavení se mi podařilo díky nasbíraným zkušenostem výrazně zredukovat a odlehčit.
Kdy sis pak řekl, že by bylo fajn zkusit posbírat všechny?
Tuhle myšlenku mi asi částečně vnukli kluci z HO Stěžery, se kterými jsem začal chodit do vyšších hor. Plánovali výpady do Alp často s tímto záměrem. Následně jsem i já sám vybíral túry na dosud nenavštívené vrcholy, ale primární motivací byla především chuť navštívit dosud neznámá místa. Až když se nám s Lukym v létě 2020 podařilo přelézt hřeben Peutérey, řekl jsem si, že by se mohlo podařit zkompletovat všechny.
Některé vršky stojí izolovaně a člověk je údolává i více dní, některé jsou zase na jednom hřebeni a stihneš jich i víc za den. Kolik jsi jich v jednom dni posbíral nejvíc?
Ano, v některých případech se dá opravdu „ulovit“ víc vrcholů v rámci jedné túry, nebo dokonce v rámci jednoho dne. Typicky jsou to hřebenovky jako například západní hřeben na Grandes Jorasses (5 vrcholů), ke kterému se jde přes další 2 vrcholy Rochefort. Nebo pět jehel Aiguilles du Diable, které následně vedou na Mont Blanc du Tacul.
Největší koncentraci snáze dostupných čtyřtisícovek ale nabízí masiv Monte Rosy. Sám jsem byl v jednom dni na pěti, během 4 dní na dvanácti, ale abych to dal do správné perspektivy, připomenu, že v létě 2020 oběhli Nico Hojac a Adrian Zurbrügg všech 18 čtyřtisícovek na Monte Rose za necelých 14 hodin! Že taková túra už ale není obyčejná procházka dokládá fakt, že za tu dobu překonali bezmála 30 kilometrů a nastoupali 4500 metrů.
Gran Paradiso, první čtyřtisícovka, 07/2005
Náročná podmínka na horním hřebeni Peutérey, 07/2020
Aiguilles du Diable na Mont Blanc du Tacul, 07/2020
Který vrchol ti z dosud vylezených zatím nejvíce odolával?
Vzhledem k počtu vrcholů a jejich vzdálenosti od naší domoviny těch pověšených pytlů zas tolik nebylo. Kvůli čerstvému sněhu jsme jednou upustili od plánu traverzovat z Zumsteinspitze na Dufourspitze a ze stejného důvodu jsme to o rok později otočili při nástupu na jižní hřeben Weisshornu. Jednou jsme nenastoupili do krásného traverzu Schreckhorn-Lauteraarhorn v Bernských Alpách, a tak jsme si tam napřesrok dali repete.
Dvakrát jsme chytli velice špatnou podmínku na nejvzdálenějších čtyřtisícovkách v masivu Ecrins a vloni jsme pověsili pytle z obou stran Aiguille du Jardin. A některé vrcholy se sice povedly na první pokus, ale zkrátka se muselo déle čekat, než nastane ta správná konstelace. Příkladem mohou být hřebeny Diables a Peutérey nebo skialpový Aletschhorn žebrem Haslerrippe.
Walliský Weisshorn, 08/2020
Vracíš se na nějaké vrcholu záměrně znovu? Na jaké čtyřtisícovce jsi byl případně nejvíckrát?
Rád si vylezu na horu znovu novou cestou. Typicky je to tak, že jsem nejdříve vylezl tzv. normálkou (nejsnazší a nejběžnější cesta k vrcholu) a pak jsem si s odstupem času dal nějakou obtížnější a zajímavější linii – například cesta Nollen v severce Mnicha nebo Biancograt na Piz Bernina. Na mnohých čtyřtisícovkách mám takto vyhlídnuté cesty, kterými bych se na ně ještě jednou rád podíval.
Samostatnou kategorií jsou vrcholy, přes které musíte jít, když chcete vystoupit na ty okolní. Nejlepší příklad je Mont Blanc, přes který se vracíte z hřebenů Brouillard a Peutérey. Když k tomu připočtu obě normálky, byl jsem na něm čtyřikrát. Stejný počet návštěv jsem věnoval aklimatizačnímu vrcholu Piramide Vincent na Monte Rose.
Bivak v sedle Brouillard, 07/2019
Uznat, že je nejrozumnější to během výstupu otočit ať už kvůli počasí, podmínce nebo fyzickým silám je kolikrát dost složité. Podle čeho se v takových situacích rozhoduješ?
Snažím se takovým situacím v první řadě předcházet. Zjistím si, jaké obtíže v cestě jsou, kdy je nejlepší na ni vyrazit a jaká je aktuální podmínka. Taky se na to musím cítit já vzhledem k aktuálním schopnostem a fyzičce. Když to k tomu není, rád si počkám třeba i rok, dva, až bude situace příhodnější. I tak se občas stane, že člověk musí zařadit zpátečku. Obvykle kvůli počasí nebo objektivnímu nebezpečí, jako jsou padající kameny, nebo laviny. Jsem v tomhle směru dost opatrný a držím se spíš zpátky. Taky se mi osvědčilo vyrážet na túry hodně brzy. Nehrozí pak, že se zaseknete někde v frontě, bývá bezpečnější podmínka a máte velkou časovou rezervu pro nepředvídatelné situace.
Prosincová severka Lenzspitze, 12/2015Šel jsi někdy „za hranu“ a zpětně je ti jasný, že jste měli s parťákem především velký štěstí, že jste se v pořádku vrátili domů?
Pár výstupů bylo v jistých fázích nepříjemných. Zažili jsme například opravdu velkou zimu v severce Mnicha po které nás ještě 3 měsíce brněly konce prstů na rukách. Na hřebeni Brouillard zase padalo velké množství kamenů, které nás naštěstí vždy minuly. A rozbitý jižní hřeben na Ecrins nám často zůstával v rukách. Takové situace už bych si zopakovat nemusel.
Piz Bernina na skialpech, 05/2021
Nejeden vrchol jsi dobyl jinou cestou než normálkou. Kde bereš inspirace na túry? Proč často volíš i jiné výstupové směry než ty, které většinou bývají největší zárukou úspěchu.
Poctivě musím přiznat, že jsem na naprostou většinu čtyřtisícovek vystoupil normálkami. Je ale pár výjimek, které tvořily buď logičtější linii, nebo se jednalo o krásnější túru, která byla ale pořád v mých schopnostech. Některé jsou proslavené, jako například Biancograt, o jiných se dozvím ústně nebo z reportů online a v časopisech. Dobrým zdrojem s tipy na čtyřtisícové túry je knížka Bena Tibbettse ALPENGLOW BOOK - Ben Tibbetts Alpine Photography and Film Tam jsme se například nechali inspirovat na hřeben Cresta Rey na Dufourspitze.
Která túra ti nejvíc utkvěla v paměti? Kterého výstupu si nejvíc vážíš?
Pamatuju si všechny a nerad bych nějakou devalvoval. Kromě zmiňovaného Paradisa, které bylo první, vyberu určitě hned následný Mont Blanc, který jsem šel sice normálkou, ale do Les Houches jsem jel stopem, sám, šlápnul jsem si to odspoda a všechno si táhnul na zádech. Tehdy se ještě tolerovalo stanování u Gouteru. Další nezapomentulná výprava byla taky sólo a to na Matterhorn, na který jsem vylezl jižním hřebenem Liongrat koncem září po čerstvé sněhové nadílce a měl jsem vrchol sám pro sebe.
Sólovýstup hřebenem Liongrat na Matterhorn, 08/2014
Výjimečný byl i prosincový výstup s Lukym severkou Lenzspitze, protože to byla předem velká neznámá a málokdo se do takové túry pouští v nejkratší dny v roce. Velkou radost mi taky udělal traverz Schreckhorn-Lauteraarhorn v Bernských Alpách, protože jsme tam chytli fantastickou podmínku a je tam krásné lezení. Ale těch krásných túr bylo samozřejmě o mnoho více: Finsteraarhorn, Rimpfischhorn, Täschhorn, Weisshorn, Dent Blanche, Dent Hérens, Aiguille Verte…asi bych musel nakonec vyjmenovat všech 82.
Dent Blanche, South Ridge
Kterou túru bys doporučil jako „moje první čtyřtisícovka“. A co třeba už někomu zkušenějšímu?
Doporučím určitě některý z nižších vrcholů a i tak bych apelovat na předchozí aklimatizaci na nějaké třítisícovce, abyste zjistili, jak vaše tělo funguje. Za první cíle se díky snadnému přístupu často volí například walliský Breithorn West, Allalinhorn nebo Lagginhorn. Já osobně bych vybral vrcholy, kde se jde celá trasa pěšky, například již zmiňované Gran Paradiso, Nadelhorn, Bishorn, nebo vrcholy z italské strany Monte Rosy v okolí chaty Gnifetti. Pro skialpinisty je nádherným cílem Strahlhorn přes chatu Britannia
Z náročnějších vrcholů bych vybral například krásné túry na Dent du Géant (AD), Aiguille du Bionnassay (PD), Schreckhorn (D-), Zinalrothorn (AD), Arbengrat na Obergabelhorn (AD) a Dent Blanche (AD).
Noční nástup pod Obergabelhorn, 08/2016
Co byl největší masakr?
Velice náročné byly již zmiňované dlouhé hřebenovky. V roce 2010 jsme se vydali na západní hřeben Grandess Jorasses, kde jsem druhý den traverzu vyráželi z bivaku Canzio ještě před rozbřeskem a na chatu Boccalatte jsme doklopýtali hodinu před půlnocí. Tam už jsme toho měli opravdu dost.
Zabrat nám daly taky oba dva dlouhé hřebeny na jižní straně Mont Blancu. Oba totiž začínají v zeleném údolí a končí až na kótě 4810 m. Ve dvou dnech jsme s Martinem přelezli nejdřív západnějším Brouillard, kde nás kromě zmiňovaných kamenů překvapilo i poměrně těžké skalní lezení.
O rok později jsme se pak s Lukym vydali na obtížnější Peutérey, který jsme začali 50délkovým lezení na Aiguiile Noire. Ten den jsme našli bivak taky až těsně před půlnocí a na ty dvě hodiny sólování ve tmě si budeme jistě dlouho pamatovat. Nemluvě o následném dni, kdy jsme to museli dorvat až na Mont Blanc ve velice hraničním počasí.
Mrazivou severkou Mnicha, 04/2012
Tipů k vybavení a infa k túrám je v průvodcích a na internetu hromady. Máš ale něco osobního, co bys doporučil. Něco, na co jsi třeba přišel časem a osvědčilo se ti?
Rád listuju knížkami. Kromě Alpenglow je fajn česká encyklopedie „Všechny Alpské čtyřtisícovky“ od Petera Donatsche a kolektivu. Z webových zdrojů rád používám Camptocamp SummitPost a český Goat.cz. Skvělé jsou online švýrarské mapy Geo Admin, na kterých si můžete zobrazit i skialpové a turistické trasy (zadejte do vyhledávacího pole Skirouten resp. Wanderwege).
Na vrcholu Dent Blanche, 08/2019
Co bys poradil těm, kteří by se taky rádi pokusili o výstup na všechny 4000? A co říkáš na rychlostní rekordy? Třeba v létě 2015 švýcar Ueli Steck posekal všechny za 62 dní a to mezi vrcholy přejížděl na kole.
Tyto rekordy jsou naprosto obdivuhodné a ukazují, že tito sportovci mají limity svých schopností úplně jinde. Pokud ale nemáte ambice být lepší, než top atleti, jako je Ueli a další, kteří zvládli vylézt na všechny vršky během jedné sezóny, doporučuju na to naopak nechvátat. Právě postupné objevování mi na tom přijde nejzajímavější a delší čas umožní vychutnat si všechny jednotlivé vrcholy. A pokud máte dostatek zkušeností a schopností, určitě zkuste jiné cesty, než normálky.
Víš vůbec o někom dalším z ČR, kdo by měl už všechny Alpské čtyřky posbírané? Přeci jen pokud nebydlíš někde v západních Alpách a nemáš kopce za barákem, tak je to výrazně náročnější počin (po všech stránkách).
O nikom nevím, ale zas jsem po tom nijak zvlášť nepátral. Myslím si ale, že pro zkušené horolezce taková sbírka nemá moc velkou sportovní hodnotu a když už jedou do Alp, vyberou si náročnější túry. Kdyby chtěli, posbírají to jedna dvě. U mě je to spíš otázka vytrvalosti. A okouzlení horami.
Grand Combin, 07/2015
Přiznej se, kolik času doma věnuješ studováním podmínek a přípravě a zjištovaním informacím k túrám?
Když se rýsuje nějaký výjezd, tak samozřejmě na podmínky a počasí kouknu každý den, ale jinak v tom moc neležím. Občas mrknu na nějaký report, který na mě vyskočí na webu a tu a tam rád neplánovaně zalistuju knížkou nebo časopisem a občas nečekaně objevím zajímavý tip.
Nejen o 4000 pravidelně reportuješ na svém osobním blogu. Kolik času ti v průměru zabere doma jeden report? Většinou ho už sdílíš druhý den po úspěšném výstupu.
To bejvávalo! V poslední době se mi už stává, že některé reportové resty doháním ještě 2 měsíce po vlastní akci (Kuba je aktuálně už trojnásobný otec, pozn. autora) . Ale vždy se k tomu nakonec dostanu a rád zážitky spolu s fotkami dám dohromady, protože mi to pomůže zaznamenat krásné zážitky a snad to někdy inspiruje i ostatní. Rád si při psaní reportu znovu vychutnám celou akci, nějakou tu hodinku to spolu s fotkami vždycky zabere.
Piz Bernina na sněžnicích a na těžko, 04/2007
Jak je to vlastně s tím Jardou (Aiguille du Jardin), který ti jako poslední chybí? Vloni jsme ho společně už dvakrát úspěšně zapytlili (první pokus, druhý pokus). Co bylo proti? Až bude příležitost, kudy to na vrchol zkusíš příště?
Aiguille du Jardin se nachází v masivu Aigulle Verte a nejedná se ani o významný, ani o „papírově“ obtížný vrchol. Ale je docela náročné vychytat tam dobrou a bezpečnou podmínku. Zvlášť když člověk nebydlí dole v Chamonix, ale 1000 kilometrů daleko.
Nejzajímavější by z mého pohledu byl výstup některou z linií v severní stěně a následný traverz hřebene. Ale rád vezmu zavděk i normálkou východním hřebenem. Ani ta nebude kvůli nutnosti dobré podmínky v nástupovém kuloáru zcela banální. A pak je tu ještě sestup. Nejběžnější je slanění Whymperovým kuloárem, který se ale v brzkém dopoledni dostává na slunce a může být nebezpečný. Zkrátka je tu řada aspektů, které je potřeba zahrnout do plánování.
Bivak pod severní stěnou Aig. Verte, 06/2021
A co bude dál? Máš nějaké plány, sny nebo projekt, který bys rád zkusil až budeš mít všechny čtyřky kompletní?
Jak už jsem naznačil, rád se na mnohé vrcholy vrátím a zkusím alternativní výstupové linie. Ale určitě to nechci omezovat jen na čtyřtisícovky. Těší mě každá túra v horách bez ohledu na obtížnost a nadmořskou výšku.
Kubo, díky za rozhovor a držím palce, ať ty čtyřky brzy dotáhneš!
Fotogalerie
Čtěte také
