Pik Patkhor v Tádžikistánu

Jak náročné bylo dostat se k hoře?

Tom: Vtipnou nutností je absolvovat 15 hodin v offroadu po Pamir highway do Khorogu. Je to jenom necelých 400 km, ale výprava je to na celý den, kdy se pomalu kodrcáte v hrozném vedru a prachu podél hranice s Afghánistánem. Z Khorogu je to pak asi dvě hodiny autem do vesnice Patkhur a odtud celý den s nosiči nahoru. Vyjde to asi na 22 až 23 km, podle toho, kudy člověk údolím jde. Z BC to k ledovci už nebylo daleko, maximálně dvě hodiny chůze sutí.

Všechny věci jste si odnesli od civilizace na zádech nebo pomohli nějací nosiči?

Tom: To bylo trochu dobrodružství ze začátku. Auto nás vyhodilo ve vesnici Patkhur, kde jsme si chvíli připadali jako když v Eurotripu přijeli do Bratislavy..., ale nakonec se nás místní ujali a krom čaje a ubytování se po nějakých peripetiích podařilo najít nosiče s oslem. S tím byl největší problém - v celé vesnici osla nikdo neměl, na léto je totiž posílají do hor na pastvu. Jeden se ale našel a odnesl nám jídlo a lezecké vybavení skoro až do basecampu, pak už na něj byl terén moc náročný a všechna čest borcům, kteří ho vedli, za to, že hodili duffle na záda a ještě s námi pěkných pár kilometrů popošli. Bez nich bychom museli výbavu hodně osekat, hlavně na jídle.

Víťa: S oslíkem byly na začátku trochu problémy, jak říká Tom, a dokonce jsme jednu chvíli téměř propadli trudomyslnosti, ale nakonec se to vyřešilo a našli jsme jediného oslíka v údolí. Ve vrchní části treku do BC byl terén fakt špatný a nosičům se už moc nechtělo. Za normálních okolností bychom BC potáhli ještě o kus výš, ale chyběl už morál. Večer před nástupem, jsme si proto přiblížili BC o zhruba 200 výškových nahoru na krásné panoramatické místo.
 

Na kopci jste působili úplně sami?

Tom: Úplně. A líbilo se nám to!

Víťa: Byla to jedna z věcí, kterou jsme tam šli zažít. Pocit izolace, kterého se ti např. v Alpách nedostane.

Jak se lišili představy od skutečnosti. Relevantních informací jste před odjezdem měli minimum…

Tom: Zpětně mám pocit, že se moje představy s realitu docela potkaly. Měli jsme dva roky staré fotky severní stěny, takže si člověk udělá obrázek o okolí, charakteru a tak, ale jaké budou podmínky z jihozápadu, jsme vůbec netušili. Celou cestu k hoře jsme dalekohledem koukali a vymýšleli různé varianty cest. Prvovýstup Abalakova přes hřeben jsme po zralé úvaze vypustili poměrně brzo, i když to byla jediná cesta, ke které jsme měli nějaký popis…

Víťa: Já jsem dopředu dost koukal na satelitní snímky, a z těch jsem si absolutně nedokázal představit, že bychom lezli přímo stěnou. Vypadalo to, že tam lítá děsně moc kamení. Realita byla ale o dost víc v pohodě a brzo ráno všechno ve stěně perfektně drželo, nebo jsme měli jen štěstí.

Jak složité bylo dostat se na vrchol?

Tom: Z BC jeden pořádný den labyrintem ledovce pod stěnu do asi 5000, potom ledovým kuloárem do sedýlka cca 5850 m, přespat, brzo ráno asi 6 délek lehkým mixem nahoru a v devět jsme byli zpátky u stanu. Jenom jsme museli počkat na další ráno, až všechno ztuhne a v kuloáru přestanou během sestupu padat kameny.

Víťa: Tom zapomněl zmínit, že jsme prvním pokusem o vrchol nalezli do zatraceně špatné skály a museli jsme utéct zpět. Původně to vypadalo jako nejlogičtější směr, ale byla to „slepá ulička”, která se nám navíc sypala pod rukama. Druhý den jsme těmito místy viděli prosvištět pořádnou kamennou lavinu.

Jak vysoko jste měli base camp a kde byly výškové tábory

Tom: BC někde kolem 4000 m, potom přímo pod stěnou v 5000 m a dvě noci potom nahoře v 5850 m, to bylo nejkrásnější místo, kde jsem kdy spal. Ale měli jsme štěstí na počasí. V Pamíru je v létě naštěstí skoro pořád hezky, ale kdyby se zvedl větší vítr, tak jsme byli na ráně, jenže tam nic jiného nebylo.

Hrozilo vám výrazné objektivní nebezpečí?

Tom: Za mě nejvíc prostup ledovcem nahoru, dolů to bylo lepší, to jsme na něm byli dřív ráno a znali jsme cestu. Sice jsme několik mostů přes trhliny odjistili, ale stejně z toho člověk nemá dobrý pocit. A potom kameny, které se sypaly dolů. Museli jsme do stěny co nejdřív a později se krčit podél stěny kuloáru a spěchat.

Víťa: Já měl určitě větší strach z kamenů v kuloáru. Obzvlášť po tom, co jsme viděli samovolně padat z vrcholu šutry o velikosti ledničky. Hodně jsem si oddychl, když jsme byli mimo dosah projektilů, i když nás čekal ještě ledovec.

Podařilo se nějak na místě zjistit, zda tam v posledních letech někdo lezl?

Tom: V Khorogu ne, ve vesnici Patkhur jsme potkali člověka, který naznačoval, že tu byli v posledních letech Němci a Poláci, ale kam šli, jestli se jim to podařilo, to nevíme… Na kopci jsme nenašli upravená místa na stany v suti ani mužíka nahoře, ale stejně bych spíš předpokládal, že tam někdo byl. Je to krásný kopec a relativně dobře dostupný, tak proč ne. Rozhodně nás ta ztráta evropského prvovýstupu netrápí, o to přece nešlo.

Víťa: Souhlas, radost nám to rozhodně nezkazilo.

Povedla se vám přípravná fáze v Alpách?

Tom: Strávili jsme asi 10 dní v Chamonix a byla to nádhera, nicméně dostali jsme za vyučenou. Strávili jsme většinu času na chatě Envers nad Mer de Glace a ani jeden jsme nepřijeli v nejlepší lezecké formě. V kombinaci s místní klasou nám to dalo přes prsty.

Víťa: Trip do Chamu byl čistě o skalním lezení, lepší příprava by byly nějaké alpinistické klasiky, ale chtěli jsme si užít kvalitní skálu a lezení. I tak to ale určitě k něčemu bylo. Ještě předtím jsme byli na Grossglockneru, kde nám pro změnu nevyšla podmínka na traverz Glocknerwand, ale dali jsme si v hodně slušném tempu alespoň hřeben Stüdlgrat.

Kde probíhala předvýstupová aklimatizace?

Tom: Oba jsme měli své výpravy s Expedition clubem poblíž. Já v Tádžikistánu ve Fanských horách, kde jsme „vyběhli“ na dvě pětky a několik dní spali nad úrovní 4000 m. Víťa to měl obdobné v Kazachstánu, i když se nedostali tak vysoko.

Víťa: Přijel jsem z Kazachu s horší aklimatizací než Tom, byli jsme kvůli podmínkám asi jen ve 4280 m, ale naštěstí to na Patkhoru nebylo tak moc znát. Rubání v ledovém svahu bylo teda o poznání náročnější a párkrát trochu bolela hlava, jinak nic.

Jak se Vám spolu lezlo? Střídali jste se v roli prvolezce?

Tom: Ten ledový kuloár jsme lezli každý sólo, abychom neztráceli čas, zajistili jsme jen poslední délku, a to spíš proto, že už to hodně padalo, tak kdyby někoho trefil kámen. Při výstupu si to už moc nepamatuju.  Většinou víc tahá Víťa, ale asi jsme se prostřídali.

Víťa: Je to tak, zajištěné délky jsme se střídali, ani jeden z nás si to nechtěl nechat ujít.

Lákají vás další podobné vrcholy v Asii?

Tom: Za mě časem jo, ale teď bych rád rok pauzu od větších projektů, spíš pořádně zalézt v Alpách, dostat se v zimě co nejvíc na skialpy, soustředit se spíš na zajímavé věci tady, než odjet na měsíc pryč.

Víťa: Já to vidím podobně, chci si příští léto sáhnout na nějaké alpské klasiky.

Dekuji za odpovědi!

A ještě pár nádherných panorámat...