O bajkalským ledu...

Vlastně jedinej důvod, proč jsem si o něm něco málo přečetl, bylo, že necelej měsíc před expedicí jsem na satelitních snímcích viděl to, co jsem rozhodně vidět nechtěl - rybník nebyl zamrzlej, rozhodně teda ne úplně.

Na mapě jsem si vytipoval pár meteorologických stanic v okolí a zaúkoloval jsem parťáka Láďu, aby je obepsal a pozjišťoval, že co se tam děje a že proč v kontinuálních mrazech, kde teploty běžně lítaj kolem 40 pod nulou, není na povrchu souvislá ledová pokrývka.

Rybníky u nás přeci zamrzaj už skoro v listopadu, a to hned jak teplota hitne nulu. Tak proč by to tam mělo být jinak?

Po pár dnech nám přišla částečně uspokojivá odpověď.  „Сейчас пока не везде есть лёд, но в феврале весь Байкал будет во льду.“ Pro méně zdatné v ruštině: “Nyní tam žádný led není, ale v únoru to bude celé pod ledem.” Víc jsme slyšet nepotřebovali. Ať nám napsal kdokoliv, musel přece mluvit pravdu a my teda vesele pokračovali v plánování akce.

Rád bych řekl, že odpověď je snadná nebo že jí úplně rozumím.  Ale je to prostě proto, že je tak velkej a tak moc hlubokej (až 1600m). Svrchní 200 metrů hluboká vrstva se ochlazuje ve třech fázích, během kterých se vrstvy neustále promíchávají a tím se na povrchu drží voda s teplotou vyšší než nula. No a to všechno trvá. Dlouho. Od listopadu, kdy tam začíná zima, povětšinou do druhý půlky ledna nebo i první půlky února. Takže ponaučení? Jestli někdy budete plánovat expedici na Bajkal, jeďte až po Valentýnu.

Kdyby někoho zajímalo něco víc o tamním ledu, doporučuju čtení tu - Bajkalský led.

Zpráva, ke který jsem se probudil 25. ledna 2019. S Láďou jsme oba každej den sledovali satelitní snímky, abychom viděli, co se s ledem děje. No a v noci z 24. na 25. se asi děly věci, který se snad dají popsat jen klasickým “tady vidim velký špatný”.

Všimněte si na fotce zhruba v půlce Bajkalu u ostrova Olchon - na místě, kde jsem o měsíc později oslavil narozky - tý “skromný” prasklinky. Tahle holka měla několik stovek metrů a byla přes celou šířku jezera. Nezbývalo teda než doufat, že se podobná věc nestane někde pod našim stanem.

Praskání ledu. Na rozdíl ode mě, led na Bajkale neustále pracuje. Rozpíná se a praská kvůli častým zemětřesením. A když říkám “neustále”, tak myslím fakt pořád. 

Každý, byť sebemenší prasknutí, je doprovázený mohutným burácením. Nejsem schopnej ty zvuky popsat, ale člověkem to projede od hlavy až k patě. Srdce se rozbuší, chlupy naježí a svěrače začnou povolovat. První dny nás to dost lekalo. Z hlavy šlo jen těžko dostat myšlenku, že to praská přímo pod námi a že se cobydup budeme koupat. 

Po pár dnech to člověk ale začne ignorovat - stejně jako doporučení všech okolo, abych nejezdil na expedici s přetrženejma vazama. Jediný, kdy to nešlo ignorovat, bylo v noci. Tam jsme teda museli použít pasivní ochranu - špunty.

Je to neuvěřitelná ňamina. Koukat se před sebe byla nuda. Tam se nic nedělo a nic tam nebylo. Ta pravá hitparáda se odehrávala přímo pod náma. Takže narozdíl od města, kde bych asi doporučil chodit s hlavou vzpřímenou, na ledu platí pravej opak. 

Kdyby nebylo všudypřítomných prasklin, byl by led k nerozeznání od hladiny vody - naleštěnej, hladkej a černočernej. 

Ale právě praskliny byly to pravý ořechový - vytvářely nepředstavitelný ornamenty a neustále jsme díky nim věděli, že pod náma je fakt tlustá vrstva věci, která je tvrdá jako beton.

A ano. Opravdu to tam vypadá tak, jako když napíšete “Frozen Baikal” do Googlu. Ty fotky nelžou.

Až mě překvapuje, že se tohle slovo za poslední rok zařadilo do mé aktivní slovní zásoby. Vlastně ani nevím, jestli je to reálný slovo.

Každopádně tarosy - ledový kry - nás provázely každej den. Některý byly jen pár centimetrů vysoký, ty jiný pak klidně třeba 2 metry. Byly dny, kdy jsme se tou „nádherou” brodili od rána do večera. To bylo psycho, protože člověk musel jít pomalu, aby o nějakej ten taros neprosekl plastový saně, nebo třeba aby mi špatným došlápnutím nepovolily už tak dost volný vazy.
 

Ale jak už to tak bejvá, i tady platilo, že tarosy jsou k něčemu dobrý. Totiž sekat sekerou do hladkýho ledu na kterým stojíte a říkat si, že z toho uvaříte 9 litrů vody, není vůbec dobrej nápad. Led se jen tříští a je to marný. Zato když člověk usekne pěknej kousek nějakýho toho tarosku, tak je hned o matroš na vaření postaráno.  

Bajkalskej led je ta nejhezčí podlaha, po který jsem kdy šel a myslím, že po hezčí jen tak ani nepůjdu. Zvuky a praskliny, který si jdou ruku v ruce, parádně umocňují celkový, už tak silný dojem z tohohle sibiřškýho GIGANTA. No a tarosy krásně rozbíjí jinak strašně nudný panorama. Navíc, při jejich přechodu člověk alespoň na chvíli zapojil nějaký jiný svaly.

Takže celkově všechno hodnotím 10/10.
 

Více o expedici se dočtete přímo na oficiálním facebooku Expedice BaikalBois