Black Days 25–50 %
Na téměř vše
Léčili jsme se lezením Supercouloiru na Mont Blanc du Tacul
22. 6. 2021
Jak se říká, dobré věci musí uzrát, a tak by to mohlo být i v případě povídání o našem výpadu do Chamonix a tamním lezení linky Supercouloir, jehož děj se odehrával před více než dvěma měsíci.
Nalijme si čistého vína. Důvodem psaní o březnovém tématu v červnu je spíše lenost, práce a také výměna maček za lezečky po dlouhé zimě, kdy to člověka v každé volné chvíli táhne do skal.
Když se zase jednou vyplatí zoufalství a dobrodružný duch
Super Couloir je 600 metrů dlouhá klasická linka tyčící se nad ledovcem du Geant v severovýchodní stěně Mont Blanc du Tacul (4248 m). Přidejte si k tomu proměnlivé horské počasí, zimu a její nejisté podmínky včetně té letošní, bohaté na sníh, 14 hodin jízdy, covidové cestovní restrikce a také zavřené lanovky a najednou tady máme logisticky dost velkou obludu, kdy se lezecké obtíže zdají jako ta nejmenší komplikace.
Po 3 týdnech neustálého volání, chatování a hledání nejlepších podmínek jsme si s Pjotrem (Petr Vícha) označili sobotu 27. března jako den D, ať se děje cokoliv. Už jsme prostě museli ven nadechnout se horského vzduchu chlazeného žlutavou francouzskou žulou. A tak nám nevadilo, pokud nebudou podmínky, a že třeba skončíme u boulderingu, anebo procházením se po mlhavém Chamonix.
Je dopoledne a po více než 24hodinové cestě, s přespáním ve Švajcu, vybalujeme celé auto, protože nás čeká hmatatelná tvorba oxymoronu – vzít toho s sebou nahoru co nejvíce a s co nejnižší váhou.
Co nemáš, nepotřebuješ!
Nejjistější balící proces je ten, kdy vám celý obsah auta projde rukama a každá věc se tak musí podřídit rychlému schvalovacímu procesu ANO/NE. Někdy možná zaváháte, ale nakonec buď daný kousek máte anebo ho s sebou nemáte. Nic mezi tím neexistuje a často se při vyřazení uspokojíte větou: „Co nemáš, nepotřebuješ“. Po takto pečlivé filtraci nastává ještě pár kol zpochybňování některých rozhodnutí jedním, či druhým směrem, tedy do batohu nebo ven.
A na konci máte úhledně sbalený balíček věcí. Při pohledu na něj vám pak hlavou běhají dva protichůdné názory. Jednak: „S touhle mrchou se mi fakt nechce čtyři dny tahat“, a pak taky: „Čtyři dny plné instantního dobrodružství jen s tímhle? Neskutečné!“. A vždy je to stejné. Nastává mezigenerační srovnávání a vy si říkáte, jak byli ti chlapi kdysi tvrdí a jací my jsme dnes slabčáci. Ale nedělám si iluze, za nich to bylo úplně stejné a generace po nás si budou říkat to samé o nás a tomu se říká vývoj, ale také respekt a uznání.
V odpoledních hodinách jsme konečně vytančili ze Chamonix přes řeku L'arveyron a pokračovali po stezce „Rocher des Mottets-Montenvers“ směrem k ledovci „Mer de Glace“. Využili jsme nějakých zkratek dle doporučení našeho kámoše, horského vůdce Cosmina, což prověřilo naši trpělivost, aby nás hluboký sníh, skalní práhy a hustý les konečně vyplyvnul u lesního baru „La Buvette des Mottets“. Odtud se scházelo na „Mer de Glace“, kde jsme konečně nacvakli lyže. Kolem sedmé večer jsme začali stavět stan. Byl to dlouhý den.
Další děj od ranního kuropění až po lezení nechávám dovyprávět Pjotra.
Ledovcová tortura, ale krásná
Míjíme Mer de Glace, Glacierd du Tacul, Glacier du Geant a konečně vidíme Mont Blanc du Tacul (4248 m). Čum, to je ono! Nebe bez mraků, slabý vítr, vše je barevný, moc barevný, stěny velké kolmé úplně všude. Přemýšlím, jestli jsme si tohle něčím zasloužili. Spíš ne. Tohle je na dluh, anebo si duchové hor říkají: „Hej čum, ti šulini jdou ze spodu až sem po svých. Oukej kámo, tak do nich nebudeme rýt, mají svých problémů, asi hlavně psychických, dost“.
Stavíme stan - pít - pít - pít - převlíct - jíst - do spacáků. Fakt jenom G 400? Hustý…
Pjotr: „Už ti dochází, co děláme?“
Kudrna: „Stanujeme na ledovci?“
Pjotr: „Já to vzdávám, ty vole…“
Brácho, co budeme dělat s tím stanem? Asi ho složíme a zahážeme sněhem, anebo ho budeme muset sbalit a zakopat, když ho nemáme čím ukotvit.
Kudrna: „Třeba na něco ještě přijdeme, dobrou, chrrr…grrr…“
Ze spacáku - slunce - nahoru/dolů - do spacáku
Cyp ostravský se probral 3:55 a první co řekl bylo, že už ví, jak ukotvíme stan a že pohoda. Tak tím pádem normálně „na želvu“ půl hodina k dobru ráno a minimálně hodina po návratu z lezení ke stanu.
Hodina z patizonů do lyží. Hodina a půl pod první délku. Půl hodina se navázat. „Hej Cype, ty lana jsou tááák dobré, měkké, zůstávají suché, nekroutí se, jsou takové příjemné, lehké, hochu i ty barvy se mi líbí. Kudrna: „Víťa v Tendonu zase kouzlil, ale ty barvy budou jiné“.
Kudrna: „Kámo?“
Pjotr: „No?“
Kudrna: „Mi už asi došlo, co děláme.“
Pjotr: „Muhu-há, hehehééé. No konečně, já věděl, že to přijde!“
V hlavě ticho, prázdno. Motýli v břiše, jinak nic. Nepočítám s ničím. Dostali jsme se sem a asi poprvé životě je mi jedno, jestli vylezeme délku, dvě, celý Supercouloir, anebo až nahoru na vrchol Taculu. Sucho, slunce... trochu hledám první délku. Celkem slušný takhle z rána, ty oči trochu podlité a vyboulené.
Vzpomínám na Cosminova slova: „Když nebude v závěru druhé délky led, v tom převisu, tak to ani nezkoušejte a jeďte dolů“. Po první délce:
Pjotr: „Hej, to je led tam nahoře, ne?“
Kudrna: „Asi jo, takhle by měl vypadat led.“
Chvíli led, pak drtím lištu...teď ten hlas v hlavě: Šuhajko, hlavne si počkaj na podmienku. Tudu-tudu-tudu... pak zas ticho... konec druhé délky… tak teď už to prej dáme až nahoru. Když je málo ledu, tak prý dalších 5 délek ne moc těžký, ale blbý na jištění. Skrutky/šrouby na nic že, 30 metrů nedáš nic…tudu-tudu-tada… jsme nesmrtelní… goráče propíchané od šroubů.
Je to jenom lezení!
Poslední osmá délka… Teď ten led! Konečně, po 350 metrech! Ňák málo, ne? Moc do toho neťukej, ať ti ňaký zbyde. Trochu přituhuje, nasazuju želví rukavice, ať je teplo. Margotka před klíčovou dýlkou... Uffff... flow... Přelezno! Štand. Vidím vrchol... Teď už budou brácho jen položený terény, na terénu tvrdý sněg a poběžíme.
Hmm…blbý...sněgu málo…sypkého… a ten, který je, nezakrývá ani ten terén. Skála odhalená. Pořád je to trochu lezení až na hřeben. Zapínáme kalkulačku plusů a mínusů. Ne! Pamatuj, mnogo sněga na sestupu = laviny. Semínko pochybností zasazeno. V hlavě mi běží: „Hej Cype, dobrý den lezení, 450 metrů mixů, cesta přelezena, tak vo co ti jde?!“ Úsměv. Jedem zpátky k lyžím, dobrá nálada.
Za tmy slaňujeme na zajíce. Ty lana jsou skvělá, žádný zásek s nimi a je to vůbec lanama? Za 90 minut slaněno 8 délek. Zpátky u lyží. Ještě není konec, teď to přijde, to slyžování nástupu. Ajaj. Tvrdě na tom robím, ale talent teda nemám. Honza, též „hodně dobrý“ lyžař. Ty batohy na zádech, tma. Při boulderingu máš aspoň halogen z Lidlu. Jedeme na želvu. Trochu kruhy pod očima, ale ty loupáky, dává to rozhodně více než CBD. Pořádný obejmutí u stanu nechybí. Půlnoc… Hej, mě se ani nechce jít spát! Ale při pohledu na ten spacák…
Co jsme měli a potřebovali?
- Boty Garmont Pumori
- Ponožky Smartwool Trekking Heavy Crew
- Membránové kalhoty Ternua Ascent
- Membránová bunda Ternua
- Spodky Warmpeace Fram
- Péřovka Ternua Ladakh 300
- Mikina Smartwool 250 Wind
- Termotriko Hannah Pacaba
- Helma Climbing Technology Orion
- Sedák Climbing Technology Ascent
- Mačky Climbing Technology Hyper Spike
- Cepíny Climbing Technology Ice Hook
- Poloviční lana Tendon Master Pro 7.5
- Rukavice teplé Black Diamond Renegade
- Rukavice lezecké Rab Velocity Guide
- Spacák Patizon G400
- Karimatka Exped Synmat
- Stan Hannah Hawk
- Batoh Osprey Mutant 38L
- Vařič MSR Reactor
- Skialpový set
- Železo a smyčky: Skoby, Friendy, Vklíněnce, Wallnuty, Šrouby do ledu, Jistítko , Blokant Petzl Tibloc, prusíky, HMSky, Smyčky 60 a 120 cm, alpské expresky, lehké expresky
- + Spoustu dalších věcí jako třeba čepice, jídlo, sluneční brýle, nůž, lékárnička atd.
Text a foto: Jan Haráč, Petr Vícha (Pjotr)
Čtěte také
Kam dále?
28. 11. 2024