Putování po Korsice

Při letošním výběru dovolené jsme si udělali takový kompromis v zájmech. Mám ráda moře, ale hory asi více. Moře už nějakou dobu nebylo a hor se nechceš vzdát a nechceš cestovat někam hodně daleko, a tak výběr padnul na překrásný ostrov Korsika.

Ta se pyšní nádhernými plážemi, ale i jedním z nejtěžších „long distance“ trailů v Evropě. Teda alespoň podle popisu v různých průvodcích. Také jsem dala na doporučení kámošky, která sice trail ještě nešla, ale zase na Korsiku jezdí každý rok posledních 12 let. Prostě, Korsika vás okouzlí, svojí rozmanitostí, vůní, lidmi, kulturou, horami, plážemi.

Den D

Rozhodli jsme se vyrazit poslední týden v srpnu, a vyhradit si 3 týdny. Vzhledem k dobrodružné duši a snaze o snížení nákladů (co si budeme povídat, Korsika patří pod Francii a není zrovna z nejlevnějších zemí Evropy) jsme vyrazili na pořádný roadtrip z Čech autem, naloženým stanem a kolem.

Do Livorna, odkud je nejkratší cesta trajektem na Korsiku, nám to trvalo 11 hodin, a to jsme se nijak nezastavovali. Pokud nechcete strávit na cestě Italií ještě navíc dalších 5 hodin a vyhnout se zpoplatněným dálnicím, připravte se na nejdražší dálnice snad v celé Evropě (projet Itálií vás vyjde stejně draho jako roční známka v ČR).

Trajekt odjížděl z Livorna další den brzo ráno, a tak jsme si ještě před cestou na Korsiku udělali krátkou zastávku v Pise (kdo by nechtěl mít aspoň na jedné fotce šikmou věž), která je hned vedle.

Do Livorna už byla cesta krátká. Přespali jsme v autě na parkovišti a ráno v 6 již čekali na nalodění. Trajekt jsme vychytali za příjemnou cenu 95 Eur pro 2 a auto, a to jen necelé 2 týdny před odjezdem se společností Moby.

Plavba trvala 4,5 hodiny a je to nejkratší a nejrychlejší varianta, jak se dostat z pevniny na ostrov. Na Korsiku se ovšem dostanete i z Janova nebo z francouzských přístavů kolem Nice, jen se vám to trochu protáhne.

Cesta byla příjemná, seděli jsme v lehátkách na horní palubě a užívali sluníčko a mořský vánek.

(„příjezd do Bastie“)

V poledne jsme přijeli do Bastie, vyloděni bylo rychlé a plynulé. Našli jsme podle google parkovaní a šup šup se najíst v pizzerii u přístavu a poté vyrazit do Calvi. Cesta trvala asi 2 hodiny (i když je ostrov relativně malý, autem všechny trasy trvají strašně dlouho. Jsou tu úzké klikaté silnice a průměrná rychlost, kterou dosáhnete bude tak 50). V Calvi jsme se šli hezky vykoupat a užit si moře ještě před tím, než nás bude čekat 5 dní pochodovaní na treku.

Celá GR20 měří 180 km a dá se projít za 15 dni. Každopádně rekord drží frantík Francois D´Haene, který trasu zdolal za 31 hod. 6 min., takže všichni máme co dělat.

My jsme si, vzhledem k časové tísni a touze užit si i zdejší kouzelná městečka a moře, GR20 upravili a vybrali severní, podle průvodců, hezčí technickou část trailu.

Po cestě do Auberge Bonifatu, kde byl náš plánovaný nástupní bod jsme se ještě zastavili v překrásné horské vesnici Montemaggiore. Krásná vesnička, s kostelem a romantickými uličkami.

Před setměním jsme dorazili do nástupního místa na GR20 (Grand Randomee 20) Auberge Bonifatu.

(„na ceste k Auberge Bonifatu“)

 

Zaparkovali jsme auto, připravili si krosny na trek, rozbalili stan a po dlouhém dnu uvařili těstoviny s fazolemi a šli spát unavení jak mimina. Kemp nás stal 9 Eur na hlavu a parkovali jsme zdarma. Auto zůstalo na parkovišti 6 dni.

1. den

Mě každé ráno čekal budíček v 5:30, abych stihla svoji jógovou ranní očistu, pránajamu a pozdravy slunce, než jsme vyrazili na další etapu. Ráno domácí vydatná kaše, čaj, zabalit stan, zkontrolovat zda máme auto bezpečně odložené na příštích několik dnů a s radostí jsme, skoro ještě za tmy, vyrazili.

První zastávka byla horská chata Refuge Carozzu, která je již na trase GR20 a podle oficiální trasy je to již stage 3. Z Bonifatu nám trvalo zhruba 1,5 hodiny (5,3 km) a potřebovali jsme nastoupat nekompromisních 828 m, takže taková příjemná rozcvička na ráno. Kemp byl téměř prázdný. Byli tam místní chataři, akorát snídali. Dali jsme si kávu a čokoládu a vyrazili dál. Kousek od refuge je visutý most a dole jezírko, kde se můžete zchladit.

 

Cílovým bodem pro dnešek byl hotel a kemp v Haute Asco, vzdálený ještě dalších 970 metrů nahoru a 830 metrů dolu. Nejvyšším bodem byl průsmyk ve výšce 2000 m pod horou Muvrella. Cesta byla náročná, obří kamenné plotny, občas prudké stoupání (kromě “normálního” stoupání). Zastavili jsme se těsně pod průsmykem a dali přestávku, protože jsme před sebou měli ještě asi posledních 200 výškových metrů a vypadalo to tak trochu na lezení na kolmou stěnu. Zchladili jsme se v jezírku, pořídili pár fotek s úžasnými panoramaty a kráčeli dál

Přes den peklo sluníčko a my se pěkně potili a funěli do kopce. Trasa je krásně značená (ne teda tak dokonale jako u nás, nikde není, jak daleko je ještě další refuge), ale červeno bílá značka byla všudypřítomná. Po krásném přechodu průsmykem na druhou stranu, se nám otevřel nádherný výhled. Opět byly hory o něco jiné než ty, co jsme právě prolezli, a to se mi na treku líbilo.

Stále přicházelo něco nového. A potom nás už čekal hustej a nekonečnej sešup dolů... Občas bylo potřeba zapojit gymnastické dovednosti a povězme si, že s 15 kg na zádech to není žádná sranda.

Odpoledne jsme dorazili do vytouženého konce. Místo bylo celkem přelidněné a měli jsme problém najit relativně rovné místo pro stan. Sprcha byla ledová, ale i tak jsme se na ní po horkém dni těšili. Uvařili jsme si večeři ve společné kuchyňce, kde byl sporák se 4 vařiči. Naštěstí jsme přišli dřív, protože chvíli po nás už byl malý boj těch, co nechtěli plýtvat vlastní bombou. Dali jsme si super předražené místní pivko Pietru za 6 Eur a šli spát. Noc byla příjemná a ve spacáku bylo vedro.

Celý kemp šel spát skoro nastejno a nikdo nedělal žádný bordel. Všichni byli unavení z celodenní pouti jako my. Několik dobrodruhů dorazilo až za tmy, tak jsem je obdivovala. Ten příkrý sešup dolů si s čelovkami museli pěkně užít...

2. den

Ráno budíček, jógový rituál, snídaně, zabalit a vyrazit na cestu. Celkem pozdě, téměř poslední. Odcházeli jsme z kempu kolem půl 8. Ještě jsme nevěděli, co nás čeká. Stará cesta přes Cirque de Solitude je od roku 2016 pro turisty zavřená, vzhledem k náročnosti terénu. Pár lidí tam v minulosti umřelo, takže se musí oklikou. Cesta je mnohem delší a hodně technická. Pokud byste si “zakázanou etapu” přece jen chtěli projít, je to přece jen možné, ale pouze s lezeckým vybavením.

(„kousek od kempu Haute Asco začíná stoupání pod nejvyšší horu Korsiky“)

Exponované části, strmé, lezení po skalách, občas nějaké řetězy a poté stoupák přes šotolinu, až pod nejvyšší horu Monte Cintu (2706 m) do průsmyku Point des Eboulis ve výšce 2607 m. Nahoře bylo kolem 20 lidí. Byl to boj, fyzický i psychický, a to mi jóga pomáhá se hodně uklidnit. Občas jsem se přistihla, že si zpívám mantry, abych se odpoutala od fyzického těla, které jenom kráčelo. Tohle byla pro mě nejtěžší část treku.

Po cestě jsme potkali prvního a posledního Čecha na trailu. Říkal, že jde nahoru ještě jednou, včera mu nepřálo počasí a nahoře pršelo. Nám tedy počasí opět vyšlo, a dnešní den bylo krásně slunečno, i když nahoře v průsmyku byla pěkná kosa, tak jsme si to tam moc neprotahovali.

Domluvili jsme se, že tu půl hoďku nahoru a dolů na nejvyšší horu nepůjdeme. Snědli jsme ovocné tyčinky, pořídili pár fotografií a pokračovali dál, stejně šíleným a nekonečným sestupem dolů do Refuge Tighiettu.

(„nahoře v průsmyku Point des Eboulis“)
 

(„Refuge Tighiettu“)

Dneska jsme nastoupali 1300 m a sestoupali 1230 m. Délka tratě byla jenom 8 km, ale šli jsme ji 5 hodin nahoru a 3 hodiny dolů i s přestávkami. Dorazili jsme tam odpoledne a museli hledat místo na stan. Všude měli rozložené stany na pronájem anebo z desek smontovanou plotnu, ale ty byly zase malé na náš stan. Chata byla umístěna v kopci a najit nějaké rovné místo, byl malinký problém. Nakonec jsme místo našli a zakotvili. Uvařili si večeři ze zásob (opět budeme o něco lehčí!?), koupili džbánek korsického růžového vínka a šli do hajan. Druhý den šťastně za námi. V noci byla šílená fujavice. Nepršelo, ale strašně foukalo.

3. den

Třetí den treku jsme si dali 2 etapy najednou (15 km). 1045 m nahoru a 1310 m dolů. Průchod průsmykem ve výšce 2030 m a návštěva nejvýše položené horské chaty na Korsice. Cesta byla ze začátku celkem v pohodě. Dolů a po rovině. Poté se pomalu začalo stoupat. Za nějakou chvíli se začalo stoupat už víc a horšilo se počasí. Opět tu byly části, které vyžadovaly lezení po skalách. V silném větru s propastí pod vámi to nebyla žádná sranda.

Když jsme přecházeli přes průsmyk Col de Foggiale, tak foukalo tak, že i s tím 15kg báglem jsem měla co dělat se udržet na nohách, aby mě vítr nepovalil. Navíc se šíleně ochladilo, no prostě příjemná odměna za dosažení vrcholu trasy XD. Poté to už bylo asi jenom 15 minut na chatu Refuge de Ciottulu di i Mori. Byli jsme rádi, že jsme na místě, kde není vítr a můžeme se zahřát polévkou. Za chvíli jsme opět vyrazili na cestu, měli jsme toho ještě hodně před sebou, i když už nás čekalo „skoro“ jenom klesání.

(„nahoře v průsmyku Col de Foggiale“)

(„ Refuge de Ciottulu di i Mori na dohled“)

(„cesta z „ Refuge de Ciottulu di i Mori“)

 

Když jsme sešli dolů do údolí, počasí se umoudřilo, potkávali jsme kravičky a telátka volně se pasoucí na úpatí hor. Po sestupu až dolů do lesů jsme pro změnu potkali korsická divoká prasátka, která se námi nedala rušit při hledání něčeho k snědku.

Krmí se kaštany a poté jsou vyhlášenou specialitou na talíři. To je něco pro mě vegetariána. Všeobecně korsická kuchyně není moc veg friendly. Ale kaštany „Chataigne“ už zajímavé jsou, seženete tu z nich mouku, vyhlášenou zmrzlinu a další jiné dobroty.

Cesta byla ještě dlouhá a konec pořád nikde.  Až konečně jsme uslyšeli auta projíždějící po silnici a věděli, že cil je za chvíli. A tak jsme dorazili do Castellu di Verghio.

Byl tu obchůdek, kde jsem si koupila ovčí sýr, olivy a pivko, čerstvý chléb a po dvou dnech na konzervách a těstovinách jsme si udělali výbornou večeři. Sprcha byla teplá a příjemná a my rádi, že si můžeme rozbalit stan tentokrát na pohodlném terénu a jít unavení spát.  

4. den

Castellu di Verghio do Bergeries de Vaccaghia 14 km 6 h 930 m nahoru a 753 m dolů.

Tohle byla opravdu nádherná část, rozmanitá, hodně fotogenická. Zastávku jsme si udělali jako asi všichni u Lac de Nino. Místo, kde je jezero s malinkými jezírky pozzines, pasou se tam volně koně, a to je fotka, kterou musíš mít.  Dnešní den nebyl ani tak náročný. Ze začátku se stoupalo, ale pak už to bylo z kopce, teplota příjemná, ani teplo ani zima, sluníčko svítilo, ve vyšších polohách a průsmycích mraky a vítr.

 

(„Lac Nino – kouzelné místo“)

 

(„refuge Manganu v dáli, ale tam mi nejdem“)

Po 6 hodinách jsme dorazili na malou salaš, která sloužila i jako refuge pro ty, kteří už nestihli dojít do dalšího bodu Refuge de Manganu (což byla ještě asi necelá hodina cesty). Anebo pro ty jako my, kteří odsud měli už namířeno do Corte.

(„Bergeries de Vaccaghia“)

Dorazili jsme celkem brzy, nikdo tu nebyl. Akorát pár mladých frantíků a domácí, co vypadali jak místní partyzáni. Korsičani jsou vlastně takoví partyzáni, bojující za svůj ostrov a jeho samostatnost. Nejsou moc podobní Francouzům, spíš Italům a navíc mají ve vlajce hlavu černocha jako odkaz na znovudobytí ostrova křesťany od saracénů. Občas někde najdete různé graffiti „svobodná Korsika“, „turisti odejděte“, vypálené auto a podobně... Prostě mají rádi svůj ostrov a chtějí si ho nechat pro sebe…

Ale byli milí. Dali jsme si jejich místní sýr a víno a šli brzy spát. Tady byla největší zima za celý trek a teplota klesla ráno k 8 stupňům Celsia.

5. den

Brzy ráno po snídani jsme se zabalili a vyrazili, už tedy mimo GR20, směr Corte. Před námi byl nejdelší úsek za celý trek - 23 km.

Od chaty jsme se vydali po žluté značce. Vypadalo to celou dobu, že chytneme bouřku, pořád se nad námi děsivě točily mraky. Opět jsme potkávali volně pasoucí se krávy a telátka. Nakonec začalo pršet, ale to jsme už byli kousek od chaty Refuge de la Sega.

Trasa byla příjemná, lehce náročná ale ne tolik jako předešlé dny. Zmlsali jsme čokoládu a čaj a vydali se na zbytek cesty. Konečná byla v Corte vzdáleném ještě asi 14 km a 5 hodin chůze. Cesta byla nekonečná. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Bágl na zádech byl každý kilometr těžší a navíc mě už začaly bolet nohy.

Narazili jsme na úsek, kde přímo na cestě byla kráva, 2 telátka a oslík, taková netradiční rodinka a nevěděli jsme, jak projít. Krávy se ale nakonec lekly a vyhopsaly na skály a tím nám uvolnily průchod. Vidina konce treku držela naší psychiku na uzdě, ale bylo to nekonečný…

(„Corte na dohled, huráááá“)

V Corte jsme se ubytovali v kempu Chez BARTHO, rozložili stan, vysprchovali se a šli na prohlídku města. 23 km v nohách, tak si dejme ještě dalších 6 couráním po městě XD. Městečko je krásné, útulné, fotogenické uličky a výhledy. Večer jsme oslavili pizzou a vínem v kempu. Pizza byla výborná a restaurace příjemná.
 

6. den

Ráno nás čekala cesta na vlak a hurá do Calvi. Vlak stál 18 Eur na jednoho a jel 4 hodiny. V Calvi nás už čekal taxík, protože jsme nenašli žádnou hromadnou dopravu, která by nás dovezla do místa, kde jsme nechali auto před trekem. Taxikář si uznale potěžkával, co jsme nesli skoro týden na zádech. Zhruba 20minutová cesta taxíkem z Calvi přišla na 60 Eur. Byli jsme zvědaví, zda tam auto ještě bude a jestli nepadlo za oběť těm korsickým partyzánům. Ale všechno bylo v pohodě.

Pak jsme hned měli namířeno do Porta, kde jsme doplnili zásoby a poté jeli přes Pianu do kempu D´Arone k plaži D´Arone. Pěkný velký kemp plný Němců a kousek pláže v krásné klidné zátoce. Moře je na celé Korsice nádherně průzračné.

Zůstali jsme 2 dny, prozkoumali krásné městečko Piana.

(„Piana“)

Naší další cílovou destinací bylo Bonifacio. Po cestě jsme se zastavili na pláži v Proprianu a krásném městečku v horách Sartene.
 

  

Podvečer dalšího dne jsme dorazili do Bonifacia. A zajeli do kempu www.campingaraguina.com kousek od centra, který byl volný. Vlastně nikde na Korsice jsme s kempováním problém neměli. Všude vždy bylo místo a kemp stál v průměru kolem 25 EUR/den i s autem a stanem.

V Bonifaciu musíte vidět staré město nahoře nad přístavem. Kouzelné uličky a výhledy na útesy.
 

 

   Naší další zastávkou byl Kemp u Pirellu kousek od města Porto Vecchio a od vyhlášené pláže „Palombaggia“. Kemp opět skvělý a kdyby se vám náhodou nechtělo na pláž, tak je k dispozici bazén. Jinak plná vybavenost.

 

Porto Vecchio je další kouzelné přístavní město. Opět doporučuji starou část a nesmíte si nechat ujít zmrzlinu v Glaces Ghjacii. My jsme si dali se šampaňským a citrónovou s místní divokou mátou Nepita.
 

 

Jako duše spíše horalské nás pláž po pár dnech přestala bavit a opět nás to táhlo do hor. Odjeli jsme do vnitrozemí přes městečko Zonza do Bavelli, kde je jižní úsek GR20. Okruh nám trval 5 hodin a ta náročná „alpine“ část byla opravdu krásná. Noc jsme strávili v opět skvělém kempu u řeky Camping u Ponte Grossu.

Druhý den nás čekal canyoning na Cascades de Polischellu. Pro mě to bylo poprvé a přežila jsem i ten 5metrový skok do malého jezírka pode mnou a skluzavku dolů hlavou a po zádech. Bylo to skvělé. Opět doporučuji, průvodce seženete jednoduše přes internet a vybavení vám samozřejmě půjčí.
 

Po canyoningu jsme již vyrazili směr Bastia a ubytovali se v kempu „Camping San Damiano“ kousek od města u hezké pláže. Prohlídka Bastie určitě stojí za to, hlavně stará část, kde je Citadela a přístav.

Děkujeme Korsiko za tvoje krásy a vůně, snad brzy opět na viděnou.

Po cestě do Prahy jsme si ještě udělali výlet Toskánskem a Lombardií a z Livorna vyrazili směr San Gimigiano, Chianti, Siena, Florencie, Lago di Garda a Praha.