Roadtrip z Maroka do Gambie

„Vždycky jsem chtěl jet rallye Paříž – Dakar, a tak jsem si řekl, proč to rovnou nevzít z Česka a ještě k tomu s partou bláznů k tomu? Ve více lidech je více srandy a navíc se všechny potíže snáze řeší.“ Již po třetí se tedy vydal z rodných Kunic až do dalekého Senegalu. Tentokrát tam však nekončí a s druhou partou, která přilétá po té naší, má v plánu dojet až do Ghany.

Sám tedy dojel z Brna až do Marrákeše, města uprostřed Maroka, kde jsme se k němu přidali my, osm dalších členů posádky téměř 3týdenního roadtripu: tři ženy - já, Věrka a Zuzka, a pět mužů - Martin, Marťas, Luky, Laďa a Juraj (čti Džuradž).

Maroko nás hned zkraje překvapilo svou milou atmosférou orientu se šmrncem evropanštiny. Vliv severních sousedů z dob kolonialismu je tu stále značný. Ale i tak byste to na hlavním náměstí Marrákeše nepoznali. Na centrálním náměstí Jemaa El-Fna to v nočních hodinách žije. Všude kolem to voní kuřecím taginem, tedy tradičním místním pokrmem připravovaným dušením v hliněném hrnci na ohni, a místní prodavači nás zvou halasným pokřikováním do svých stánečků s lampičkami či ručně vyráběnými vlněnými bundami. Odvážlivci také po večeři ještě jako zákusek ochutnají vařené šneky nebo hovězí mozek.

Ráno na náměstí není ani noha a člověk by jen stěží hádal, že se tu večer odehrával velký trh. Jdeme na pravý marocký čaj a vaječnou omeletu k prvnímu otevřenému stánku. Z něj sledujeme, jak se sem sjíždějí i ostatní prodejci. Někteří na povozu s oslíkem, jiní na kole. Dopoledne nás čeká návštěva koželužen. 

Sice se nás cestou tam několik místních ptá, jestli jsme se neztratili, že centrum města je na druhou stranu, ale my tvrdošíjně držíme směr a jsme odměněni. Tedy, jak se to vezme. „Takový smrad snad nevydává ani bažina věčného zápachu,“ vzpomínám na sirné výpary, které mi louhování koží připomínají. Ale hned se nás ujímá jeden z mladších pracovníků a lámanou angličtinou nám vysvětluje provoz dílny. Na konci je možné si zakoupit bundu, peněženku nebo například ragbyový míč vyrobený jen několik metrů od nás.

Cestou na jih míjíme místní zajímavost. „Kozy na stromech!“ Místní zvířata se velmi brzy naučila, že se zde dá jíst nejen tráva a malé keříky, ale také listy arganových stromů. Takže nejen, že se pro ně rády natahují, seč jim krky stačí, ale vynalézavé kozy se pro ně naučily i šplhat po větvích. A je to vskutku jedinečná podívaná. Až člověku přijde, že se ocitl v zemi pohádek, kde běžné fyzikální zákony neplatí.

Do města, které dříve bývalou významnou portugalskou kolonií, Essaouira přijíždíme v pozdním odpoledni. Je to však ten nejlepší čas, protože stánky v místních bílých uličkách s modrými okenicemi akorát otevírají a stejně tak i rybí trh v přístavu. Právě tam totiž zamířily naše kroky, jelikož jsme věděli, že cokoliv si vybereme, tak nám tam rovnou ugrilují a připraví k pozdnímu obědu. 

Předtím jsme ale museli ochutnat, co všechno je možné si dát. Ústřice, chobotnice, slávky, živí mořští ježci nebo krabi, a k tomu samozřejmě nespočet mořských ryb. Objednali jsme si od každého trochu a ještě notný čas po jídle se olizovali, jaká to byla dobrota. Na strávení jsme se zašli podávat na konec mola a chvíli pozorovali rybáře vyplouvající na moře, než byl čas se vrátit k autu.

Večer jsme strávili ve stanech mezi pískovými dunami za vesnicí Imzi. Hvězdy na nás pomrkávaly celou noc a písek nás jemně hladil a hřál do zad. Ráno jsme před stanem objevili věrnou fenu Django, která nás provázela procházkou po okolí celé ráno. Když se zvedl vítr, sbalili jsme stany a vyrazili na snídani do Tamri. Zde dávali do omelety místní zelená rajčata a dva trojúhelníčky taveného sýra.

V Aouriru jsme se stavili akorát na drobné občerstvení v podobě mléčného koktejlu s mangovou, avokádovou nebo ananasovou příchutí. Shodou okolností jsme však byli svědky potyčky místního taxikáře s jeho zákazníkem, kterého starší pán osočil, že mu v autě v průběhu jízdy něco zničil. Po několik minutách křiku a strkání se si nakonec chlapi padli kolem ramen a dali si na usmíření koktejl. Ach, jak jiný svět než pouliční rvačky u nás.

Necelou hodinku od dálnice se skrývá známé místo odpočinku znavených turistů Paradise valley. Jedná se o hluboké údolí zařezávající se do skal nedaleko Tadarine. Kdysi tudy proudila mocná řeka Oued Tamraght, která napájela jak přírodní koupaliště, tak zásobovala vodou malou oázu kolem. Dnes se již jedná spíše o vyschlé koryto s několik stolečky nořícími se do deseti centimetrů vody pro ochlazení nohou. Ale obliba sem jezdit tu pořád je, protože i přes nedostatek vody se sem turisté jen hrnuli.

My jsme si tento zážitek nechali ujít, aby se na naše sirná těla nořící se do stojaté zelené vody dívalo mnoho jiných očí, a raději jsme si zastavili o kousek níže po silnici a svlažili se v proudící řece vedle silnice. Upřímně, byla tak studená, že jsme ji všichni ještě dlouho cítili až v kostech.

Město Agadir nás překvapilo velkoměstskou atmosférou a dostupností služeb každé moderní civilizace. V nákupním středisku jsme si doplnili zásoby jídla i vody, v Decathlonu nezbytné opomenuté doplňky k táboření a po pozdravení se s andulkou, která se nad naším zaparkovaným T4 usídlila na stromě, jsme pokračovali dále.

Cesta nás vedla stále více do hor. Zaujala nás citadela Kasbah Tizourgane. Pevnost, která byla postavena ve 13. století, a kam je nyní možné se nechat zajet ubytovat a užít si jedinečnou atmosféru středověkého opevnění. 

Na večeři jsme si zastavili ve vesnici Aguerd Oudad, kde jsme si dali nejen další výtečný tagine, ale měli jsme možnost pozorovat, a hlavně si poslechnout, tradičního místního vypravěče příběhů. Nikterak nevadilo, že jeho zkazky byly ve francouzštině, které málokdo z nás rozuměl, ale večer jsme si i tak velmi užili. Jedinou nepříjemností bylo, jak se tak někdy na venkově stává, že jim v restauraci netekla voda v umyvadle ani na napouštění toalety. S plnými žaludky jsme se vypravili noční tmou do hor. Naším cílem byla vyhlášená zajímavost regionu Tafraout, tzv. malované kameny.

V roce 1984 pomaloval belgický umělec Jean Vérame několik skalních bloků modrou barvou. Někteří říkají, že to udělal ze ztráty milované ženy, jiní, protože byl zkrátka blázen. Nejedná se však o ojedinělý čin tohoto „pouličního“ umělce. Svým stylem, který nazývá „earth art“, namaloval skály například také ve Francii, Egyptě nebo Chadu. Na svůj výtvor spotřeboval bezmála 1 500 plechovek s barvou.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se šplhali klikatou prašnou cestou vzhůru, začal nám před reflektory auta tančit sníh. Sice jen několik vloček, ale i tak, kdo by to byl čekal. Maroko, Afrika, a ono sněží! Noc nepatřila k nejteplejším, ale ranní dobrodružné zkoumání kamenů nás brzy zahřálo a my si užívali výhledy na modré, růžové a žluté balvany všude kolem.

A aby výhledů nebylo málo, vypravili jsme se ještě v nedaleké vesnici pokořit vrchol zvaný Chapeau Napoleon. Cesta nahoru nebyla jednoduchá. Vyžadovala trochu vynalézavosti, síly i důvtipu. Z vrcholku byl však nádherný rozhled do okolní krajiny, a za ten ta trocha námahy a potu stála.

Ve městečku Tiznit se zastavujeme na oběd. Dáváme si pouliční bagety s rybí pomazánkou, zeleninovým salátem a zálivkou a procházíme si město. Uličky jsou čisté, i když v nich přes oběd není moc lidí. Všichni raději odpočívají doma. Malinko se motáme v uličkách, abychom si nakonec naší návštěvy dali další čerstvý ovocný džusík a jeli dál.

Kolem páté hodiny odpoledne zastavujeme u pláže Legzira. Ještě do nedávna byla známá dvěma velkými oblouky skál, kterými se dalo po pláži projít. Jeden se však bohužel zřítil, takže se zůstal už jen jeden. Ani studená voda, ani foukající vítr nás nemohl odradit od pořádného koupání. 

Skákání přes vlny, až jsme necítili chladem nohy, byl rozhodně zážitek, který si budeme ještě dlouho pamatovat. Ale protože čas již pokročil, vydali jsme se raději dál. A dobře jsme udělali, protože se nám cestou do města začal autem šířit zápach spáleniny. S pomocí místních jsme se brzy dostali do rukou automechanika Ahmeda, který během několika málo minut sundal obě zadní kola, aby konstatoval, že se nám zasekly brzdy. Ty nám hbitě zbrousil a rozpohyboval, a my mohli pokračovat do surfařského hotelu. Pro všechny, kdo rádi sjíždějí vlny oceánu na prknech, je totiž Sidi Ifni legendou.

Protože zde tma padá rychleji, než jsme zvyklí, na jídlo jdeme až za tmy. Ale i tak máme při výběru jedné pouliční restaurace šťastnou ruku, protože narážíme na místo s místními grilovanými specialitami moře. 

Samozřejmě, mají zde i tagine, tentokrát neobvykle dušený s hruškami, ale většina z nás si stejně raději dala plný talíř krevet, škeblí, ryb nebo kalamářů. Čaj si z výšky, jak je zde zvykem, aby se na něm udělala pěna, zkušeně naléváme sami, a bavíme se o našich dalších plánech. Brzy totiž opouštíme Maroko, zemi, kde je ještě evropský vliv hodně cítit, a vydáváme se vstříc divoké západní Africe.

Těsně předtím, než přijedeme do města Trafaya, uhýbáme z hlavní silnice a zastavujeme kousek od břehu. V zemi je obří kruhová díra, která je malým průlivem spojena s oceánem, a z jejích hlubin zní dunění vody. Proč nebo jak se zde objevila, je nám záhadou, ale spadnout do ní by bylo jako skočit ďáblovi rovnou do chřtánu.

Na malou chvíli navštěvujeme místní přístav, který nás okouzluje západem slunce, a už spěcháme k místní zajímavosti, vraku lodi Assalama z roku 2008, abychom si ještě před úplným setměním stihli rozložit stany. Ještě než ale rozložíme byť jen jeden z našich plátěných přístřešků, přijde k nám hlídkující dvojice policistů, že je absolutně vyloučeno, abychom zde strávili noc, a že musíme odejít. Balíme tedy to, co jsme mezitím stihli vyndat z auta a rozhodujeme se pokračovat v cestě dál.

• Essaouira je městem, kde chceš milovat
• Sidi Ifni je městem, kde chceš žít
• Tarfaya je městem, kde chceš zemřít

I přes to, že je devět hodin v noci, nasedáme zpátky do auta a vydáváme se dále. V mapách zkoumáme množnosti toho, kde jinde bychom se mohli uložit ke spánku, ale všude kolem nás je jen písek. Šlapeme tedy na plyn a dorážíme až do prvního města Západní Sahary, Laayoune.

Celá země je územím, které se oficiálně nárokuje Maroko, i když vnitrozemí kontroluje osvobozeneckého hnutí Polisario, které jej považuje za tzv. Saharskou arabskou demokratickou republiku. Zajímavostí je, že například i OSN uvádí tuto část Afriky jako nesamosprávné území, neuznává nad ním však suverenitu ani marockou, ani SADR.

Oproti jihu Marka na nás působí Západní Laayoune noblesně. Všude jsou krásné silnice, nové či opravené domy, evropský styl, fontány s tryskající vodou (v pouštní zemi) a svítící neonové nápisy stejně jako dopravní značky. „Kdyby mi teď někdo řekl, že jsem se ocitla ve Španělsku, doopravdy bych mu to věřila.“ Nemohu skrýt svůj údiv. Však aby ne, Západní Sahara má velký podíl na těžbě fosfátů, které jí přinášejí nemalé výnosy. I hotel, který jsme si vybrali, a to jsme dle ceny posuzovali spíše ty levné, byl i na náš evropský standard spíše luxusní. Byla to po dnech ve stanu a špíně vítaná změna.

Jižně od Boujdour sjíždíme z dálnice, abychom se podívali na místní vesnický život. Instinktivně však cítíme, že ve zdejší rybářské vesnici nejsme se svým velkým autem a drahým vybavením vítání. Zůstáváme tedy jen u auta a fotíme malé bárky a rozpadající se chatrče jen z dálky.

V Dakhle se jedeme podívat na jeho úplný cíp, komunitu Lassarga. Lidé zde žijí ve slumu, chajdách stlučených z prken a zohýbaných plechů, přičemž jen kousek od nich kypí velkoměsto životem. Byl to zajímavý kontrast vidět všechny ty otrhané děti a mračící se starce mezi tolika odpadky a vraky rybářských lodí. Copak tady asi celé dny dělají? Jaký je jejich příběh, který je dovedl až sem.

Náš příběh pokračoval cestou nákladním vlakem o 300 vagónech, zadržením protidrogového i návštěvou safari...

Celý článek k přečtení na Expedition Club »

• Počet dní našeho tripu: 16
• Trasa: Marrákeš - Banjul 4000+ km
• Počet navštívených států: 5 (Maroko, Mauretánie, Západní Sahara, Senegal a Gambie)

Potkali jsme nesčetně moc duší, které nás podpořili a pomohli nám: průvodci Omar a Abdul, automechanik Ahmed, bagetářka z Dakaru i další provozovatelé restaurací a stánků s jídlem, recepční a majitelé všech ubytování, nespočet kolemjdoucích, kteří nám nezištně poradili, kam se dát nebo čeho se vyvarovat, i ta nešťastná gambijská koza. 

Navštívili jsme místa, která nejsou pro každého: mauretánský nákladní vlak o tři sta vagónech; barevné skály, u nichž sněžilo; Chingetti, kam jsme jeli na korbě offroadu; senegalské a gambijské safari; ostrov otroků nebo třeba místní marrákešský autobus plný opruzáků. 

To vše patří do pestré mozaiky toho, co jsme s partou bláznů při našem putování západní Saharou zažili. A že toho bylo mnohem více. Dobrodružství totiž nepočká!

Zdroj.: Lada Matyášková (text) a Martin Tumpach (foto) pro Expedition Club