Jak jsme ušli 477 km přes slovinské Alpy - 1. díl

O co jde?

SPP, česky Slovinská horská cesta, anglicky Slovenian mountain trail, začíná v Mariboru, odkud se přes zalesněné Pohorje pozvolna zvedá ke štítům Kamniško-Savinjských Alp, vysokých 2500 m. Na vzpamatování se z poměrně náročných skalnatých úseků máte tři dny v nádherných Karavankách obklopeni loukami plnými ovcí a krav a výhledy na jezero Bled. A pak už přichází očekávaný Triglavský národní park včetně slovinského velikána Triglavu (2 864 m. n. m.). Po jeho zdolání na vás možná padne lehce melancholická nálada, že výškový rekord tohohle treku už máte za sebou, ale motivací pokračovat vám bude vidina vykoupání se v moři ve městě Ankaran, hned u italských hranic, kde celá SPP končí.

Trasa měří 600 kilometrů a nachází se na ní asi 80 kontrolních bodů, tedy míst, kde do svého zeleného „planinského dnevniku“ získáte razítko. Dnevnik si můžete koupit v infocentru v Mariboru, ale i na některých horských chatách, slovinsky kočách. A pokud ještě unesete nějaký ten gram navíc, přikupte v papírnictví i razítkovací polštářek s inkoustem, protože ten na mnohých vrcholech chybí. A kolik času si na to máte rezervovat? Rekord pokořený jedním ultratrailovým běžcem je týden, ale normálním lidem to zabere obvykle pětkrát tolik. My (Eliška a Michal) jsme sem tam vypustili nějaké velké odbočky či zacházky, a tak jsme si pouť zkrátili na 477 kilometrů (naše verze SPP se zaznačenými kontrolními body), které jsme ušli za 22 dní. Spali jsme nadivoko ve stanu či pod širákem, s výjimkou Triglavského národního parku v Julských Alpách, kde se to nesmí a kde jsme vzali zavděk hustou sítí horských chat.

Pohorje

Za celých 22 dnů jsme pouze jeden jediný den měli fakt hnusně, a to hned ten první. Lilo, když jsme opouštěli Maribor, když jsme se drápali bahnitým svahem do kopce i když jsme už byli jakž takž na hřebeni, lilo, když jsme svačili v opuštěném party stanu u Ruške koči, lilo, když jsme stavěli stan i filtrovali vodu z potoka. Ale nestěžujeme si, protože jinak jsme úplným zázrakem měli po celý trek úžasné počasí.

Výhled z rozhledny u Lovrenškých jezer – stezka mokřady.

Během třídenního pochodu přes Pohorje jsme se tak nějak ladili na pochodovací režim, zvykali si na batohy a zapomínali na své civilní povinnosti. Druhý večer nás na Črnim vrhu (1543 m.n.m.) překvapil nádherný bivak a hlavně úžasně mystický západ slunce.
 

„Otroci“ (= slovinsky děti) nás spolehlivě vždycky pobaví.

Už třetí den jsme se mohli radovat z ukončení etapy Pohorje a příchodu do Slovinského Hradce (Slovenj Gradec), kde jsme nakoupili jídlo tentokrát na sedm dnů (další město bude až Zgornje Jezersko), novou kartuši, náplast a hlavně nanuk.

Kamniško-Savinjské Alpy

První tři dny za Slovinským Hradcem, tedy až po vrchol Raduha včetně, se nesly pořád v pohodovém turistickém duchu, i když Uršlja Gora (Uršulina hora, 1699 m. n. m.) nám dala svým snad stoprocentním stoupáním slušně zabrat. Z vrcholu je ale parádní výhled a stojí tam dokonce i kostel sv. Uršuly!
 

Na vrcholu Uršuliny hory, 1699 m. n. m.

Po nějakých pěti dnech jsme postupně při komunikaci s chataři opouštěli angličtinu a přešli na jakousi panslovanštinu. Fungovalo to překvapivě dobře! Navíc jsme si už osvojili nezbytné slovinské výrazy, jako například žig = razítko, območje = území, pohodnik = turista, kolesar = cyklista plus mimořádně obtížné pitna voda = pitná voda. No a zde na fotce ten nejzábavnější z nich – kaditi predpovedano = zákaz kouření. Pochází z Domu na Smrekovcu.
 

Během této etapy naši odolnost v odpoledních hodinách pravidelně zkouší déšť, ale nám to nevadí, protože to netrvá dlouho a po dešti je vzduch krásně svěží. A mlha valící se z údolí má něco do sebe.
 

Šestý den, kdy máme za sebou asi 115 kilometrů, jsme se poprvé dostali do dvou tisíc – vrchol Raduha (2 062 m. n. m.). Množství ovcí a krav na metr čtvereční však zatím nijak neklesá. Odtamtud jsme slezli do Robanova Kotu na 600 m. n. m., abychom druhý den mohli zase vesele vylézt do 2 392 m, a tak to vlastně vypadalo celé tři týdny.
 

Výstup z Robanova kotu na Planinu na Korošici, který zespoda vypadal jako špatný vtip, nám dal celkem jasně najevo, že teď pár dnů hůlky nebudeme potřebovat. I když každé dílčí lano či úsek s železnými stupy se dal dobře zvládnout, délkou to bylo docela náročné. Sice jsme nemuseli řešit vyhýbání, protože jsme po celý výstup vůbec nikoho nepotkali, na druhé straně ta liduprázdnost tomu jaksi přidává na adrenalinu a vážnosti. Kam to proboha lezeme, že tam nikdo jiný nejde?!
 

Planina Korošica s vyhořelým Kocbekovým domem

 

Planjava (2 392 m. n. m.).

Jelikož jsme v příliš skalnatých horách, rozhodli jsme se dnes spát v noclehárně v Kamnišké koče na Kamnišku sedlu. Bylo tam dohromady asi pět hostů, takže jsme si dokonce mohli navymýšlet takové věci jako palačinky s kakaem k snídani, díky čemuž hodnotíme náš pobyt tam jako mimořádně vydařený. Měli dokonce zadarmo teplou sprchu, což v Julských Alpách neexistuje (tam sprcha buď vůbec není, nebo tři minuty stojí čtyři eura a podobně). Co ovšem pochopitelně neměli (a nemají to ani v těch Julských), je pitná voda. Ve všech těchto kočách sbírají dešťovku, pitnou prodávají jen balenou asi za 4 eura litr a půl, takže jsme si brali tu jejich dešťovou a pili přes filtr.
 

 Kamnišká koča s Turskou gorou v pozadí...

... a její zásobovací systém.

 

Tento den – výstup na Turskou goru (= turecká hora, 2 251 m. n. m.) a Skutu (= tvaroh – vážně!, 2 532 m. n. m.) – jsme očekávali se největším napětím. Na internetu jsme zjistili, že někteří lidé tam totiž chodí s ferratovými úvazky. Ukázalo se ale, že nejsou potřeba a že ani ti, co je měli nasazené, je nepoužívali. Výstup na Turskou goru byl sice náročný, ale zábavný…
 

Výhled z vrchu byl překrásný, majestátní skalnaté hory na všechny čtyři strany

Výstup na Skutu už byl o poznání náročnější: ocelových lan tam bylo poskrovnu, a tak jediným jištěním byla často holá skála. Ještě při krájení chleba na vrcholu se mi trošku třásly ruce.

 Vrcholové razítko na Skutě

Západní svah Skuty byl úplně jiná liga, naprostá pohoda oproti tomu východnímu. K modernímu designovému Bivaku Pavla Kemperla už to byl jen kousíček, a byla to tam skvělá noc, úplně příkladně bivaková a komunitní – nějakým zázrakem jsme se tam sešli s Němcem, Italem, Rumunkou, Američankou a třemi Slovinkami.
 

Devátý den pochodu nás čekal Grintovec (2 558 m. n. m.), nejvyšší hora Slovinska ležící mimo Julské Alpy. Vede na něj jedna cesta z jihu od Zoisovy koči, která je podle mapy nenáročná, a pak zajištěná ze severu. My jsme šli ze severu, protože se nám to víc hodilo do itineráře. Parádní výstup, užili jsme si ho, navíc jsme tam byli už o půl deváté ráno, takže skoro sami, a mohli jsme se kochat výhledy a krmit ptáky tyčinkami.
 

 Na vrcholu Grintovce

Z Grintovce jsme dost strmě a nepříjemně sestoupili tisíc metrů dolů k Češké koči, chatě postavené českými dobrovolníky asi před sto lety.
 

Z Češké koči to bylo už pohodově dolů do Zgornjeho Jezerska – po sedmi dnech obchod! 

Ve druhém díle se dostaneme do nádherných rozkvetlých Karavanek a pak i do Julských Alp, kde se za východu slunce vyšplháme na Triglav. Ve třetím díle vás pak zavedeme až do Ankaranu k moři.