Přechod Pacific Crest Trail - putování Washingtonem a dokončení trailu

Pokračujeme s poslední částí přechodu pacifické stezky PCT (4 286 km). Předchozí zážitky a dojmy z putování si přečtěte: 

• Úvodní část
• Pokračování 1 - den 16. - 46.
• Pokračování 2 - den 47. - 115.
• Pokračování 3 - den 115. - 134.

V den č. 135 jsme se probudili ještě ve státě Oregon. Konkrétně ve městě Portland, kam jsme se včera po shledání s ostatními v Cascade Loks přesunuli k Ramonině známé – úžasné dámě Cathy. Ráno jsme měli celkem napilno. Sbalit batohy, zabalit jídlo do krabic, které si pošleme dále po trailu a já si ještě koupil letenku na cestu zpět do ČR. Ano, letenku zpět! Až teď jsem si začal uvědomovat, že i když nás čeká projít ještě celý jeden stát, konec tohoto dobrodružství se blíží. Bohužel… 

Cathy nás autem odvezla zpátky do Cascade Loks. Odeslali jsme připravené balíky a už stáli na začátku slavného mostu Bridge Of The Gods, který vede nad mohutnou řekou a přírodní státní hranicí Columbia River. Pro nás je tento most vstupní bránou do státu Washington. 

Trail ve Washingtonu je dlouhý 505,5 mil. Mnozí hikeři tuhle část označují za jednu z nejhezčích, ale také nejnáročnějších. A to hned z několika důvodů. I když tu trail nevede v tak vysokých nadmořských výškách, jako například v pohoří Sierra Nevada v Kalifornii, je to takzvaně nahoru dolu. Dále pak už spousta hikerů nějakým způsobem plánuje, kdy by chtěli finišovat, a tím pádem ví, kolik musí každý den ujít mílí. A to nebývá úplně málo.

Do nového státu jsme společně vkročili pouze s Ramonou a Jonasem. Tedy bez Daniela, který ještě s dalšími lidmi vyrazil již dopoledne. Budeme je muset dohnat v dalších dnech. Jen několik málo mil po tom, co jsme vkročili do lesa, jsme s Jonasem potkali medvědici s mláďaty, akorát ve chvíli, kdy se jejich cesta křížila s trailem. S Jonasem jsme couvli, abychom jim nechali klid na přechod a zároveň počkali na Ramonu. Naštěstí jsme od nich byli takových 20 metrů daleko a nevystrašili je. I tak to bylo zajímavé přivítání. 

Trail ve Washingtonu je dlouhý 505,5 mil. Mnozí hikeři tuhle část označují za jednu z nejhezčích, ale také nejnáročnějších. 

I když jsme na místo kempování dorazili až za tmy, den celkem rychle utekl, protože jsme si měli s Jonasem co vyprávět. Neviděli jsme se více než dva měsíce, během kterých jsme toho tolik zažili.

Vzhledem k tomu, že jsme chtěli dohnat Daniela, tak jsme si na další den naplánovali pěknou porci 28 mil. To je skoro 45 km s dvoukilometrovým převýšením, a jak jsem zmiňoval, Washington je nahoru dolu. Bohužel to byl pouze druhý a zároveň poslední den, kdy jsme hikovali společně s Jonasem. Prostě nejde, aby člověk po více než dvouměsíční pauze držel tak zběsilé tempo, protože by riskoval zranění. 

My jsme zase naopak potřebovali hned od začátku držet tempo, abychom zvládli dojít na hranici s Kanadou v čas, který jsme chtěli. Věděli jsme to, ale i tak to bylo pro všechny smutné. No co. Dnes jsme „přišli“ o Nora, zítra doženeme Švéda. 

Další den se nám tak trochu připomněl Oregon. Komáři! Opět tento otravný hmyz. Naštěstí to bylo opravdu jen přes dopoledne. Odpoledne jsme už kolem čtvrté hodiny stáli na silnici a stopovali směrem do malinkého městečka Trout Lake, kam jsme se samozřejmě těšili na burger a oslavné pivo, protože Ramona měla tento den narozeniny.

Po příjezdu do Trout Lake jsem se ještě potkal se čtyřmi Čechy. Petrem, Pavlem a párem Stáňou a Kubou. S Kubou jsem byl během trailu v kontaktu, tak jsem byl rád, že jsem je konečně mohl všechny potkat osobně a pokecat. To je na dálkových trailech hrozně zajímavé. Jak se s lidmi v průběhu potkáváte, i když třeba začnete úplně v jiný termín nebo máte jiné tempo či plán. Tento rok je to ještě umocněné tím, že spousta lidí přeskakovala Sierru kvůli sněhu a každý ještě někam jinam.

Trout Lake jsme všichni opustili hned další den brzy ráno. Během následujících dvou dnů jsme prošli kolem monumentální sopečné hory Mount Adams (3 743 m n. m.) až do nádherné oblasti Goat Rocks, kde jsme také spali na jednom z nejkrásnějších míst na trailu s výhledem právě na Mt. Adams.

I když nebylo moc teplo, tak jsme s Ramonou ani chvilku nepřemýšleli, že bychom postavili stan. Chtěli jsme ráno vidět východ slunce hned ze spacáku! Jak to ale bývá, plány se celkem rychle změnily, když nám ještě před setměním začala na spacákách a dalších věcech rychle kondenzovat voda. Výhled může být sebehezčí, ale za mokrý spacák a probdělou noc zimou to nestojí. Postavili jsme stan.

Ráno jsem byl rád, že jsme stan postavili. Bylo jen kolem čtyř stupňů nad nulou, a to by v noci s mokrým spacákem nebylo dobré. O to víc jsme si ranní výhled se suchými věci užili.

V oblasti Goat Rocks bylo nádherných výhledů opravdu mnoho. Jen co jsme ráno vyšlápli do prvního sedla, hned jsme koukali na další obrovskou sopečnou horu pokrytou ledovci Mount Rainier (4 392 m n. m.) a k tomu na krásný hřeben, po kterém jsme dále sestupovali ze sedla. Zbytek dne jsme spěchali do White Passu, kde byla otevřená čerpací stanice se zázemím pro hikery. Přišli jsme asi hodinu před zavíračkou, takže to bylo krásné zakončení s nakoupeným jídlem.

Od prvního dne, co jsme do Washingtonu vstoupili, jsme neušli méně jak 20 mil. Většinou 25 mil či více. Dny v tomto svižném rytmu plynuly celkem rychle a my tím stále reálněji směřovali k dokončení trailu v den, který jsme chtěli. 

Za zmínku určitě stojí místo Snoqualmie Pass. O tomto místě jsme doslova dnem i nocí snili celé čtyři dny, co jsme opustili čerpačku ve White Pass. Mělo to tři naprosto jednoduché důvody. Jídlo, sprcha a postel. Ve Snoqualmie Pass je vyhlášená pizza a o kus dál ubytování ve Washington Alpine Clubu. Pizza byla obrovská a asi nejlepší, kterou jsem na trailu měl. Ubytování s táborovou atmosférou včetně večeře, snídaně a veškerého potřebného servisu pro hikery také nemělo chybu. Skvělé místo na dobití energie.

S naší rychlostí, a to nemyslím ironicky, jsme to do další civilizace měli 4 dny. Během těchto dnů se nám jen potvrzovalo, že Washington je svojí krajinou opravdu nádherný. Ve srovnání s Oregonem tu stále bylo na co koukat. Ano, i tady trail častokrát padal do hlubokých údolí s hustými lesy, ale oproti Oregonu to nikdy netrvalo dlouho a už jsme se zase drápali vzhůru. Trail naopak častokrát vedl delší dobu po nějakém hřebenu či vrstevnici. To se mi moc líbilo.

Jsem moc rád, že jsme ve Washingtonu putovali opět společně s Danielem. Po více než 2 000 mílích už máte spousta věcí naučených jako rutinní automatické činnosti. Navíc jsme ve Washingtonu měli nádherné počasí (na špatné počasí jsme tu byli brzy), a vlastně jsme toho po cestě „nemuseli tolik, co řešit", jako například na začátku či v těžkých podmínkách na sněhu. Rozhodně tím nemyslím, že by to byla nuda, to ne. Daniel má navíc skvělý smysl pro humor a byla prostě větší sranda. Někdy jsme šli všichni pohromadě, nebo pak jen ve dvojicích. Stále si bylo o čem povídat.

Další zastávka bylo místo Stevens Pass, kde jsme jednu noc přespali v chatě Mountaineers Club, kde měla banda dětí dětský tábor. My jsme si dali sprchu, vyprali si oblečení pěkně po staru na valše a vydali se stopovat na dálnici vedoucí do „německého“ městečka Leavenworth. Tam jsme měli dva cíle. 

Nakoupit zásoby jídla na další asi stomílový streč a dát si něco v jedné z restaurací nabízející německou kuchyni. Dali jsme si schnitzel a jedno. Zpátky do Stevens Passu to bylo 35 mil a my chytli parádní stop. Celou cestu jsme jeli korbě menšího náklaďáku, a k tomu jsme dostali jedno vychlazené. Večer nám děti společně s vedoucími z Mountaineers Clubu připravili večeři a my si mohli jít odpočinout.

Stevens Pass leží na míli 2 467. Zbývalo už jen pouhých 188 mil s jednou zastávkou v maličkatém městečku Stehekin. Cestou už bylo znát, že jdeme dlouhou dobu bez delšího odpočinku. My s Ramonou jsme poslední zeroday měli na začátku Oregonu v Ashlandu. A žádný další už ani nebyl v plánu. 

Několikrát se mi stalo, že po tom, co jsem ve stanu dojedl večeři, jsem si jen „na chvilku“ lehl a najednou jsem se probudil uprostřed noci. Vytahané jídlo všude kolem mě "medvědi nemedvědi". Ramona s Danielem měli větší trable. Ramonu bolel stehenní sval a oblast kyčle, Daniela pak trápilo chodidlo – klenba. Oba měli tyto potíže již v Kalifornii. Většinu zastávek na odpočinek tak trávili různými cviky či protahováním. Bojovníci.

Z trailu jsme se do Stehekinu dostali starším školním autobusem s mezizastávkou ve vyhlášené pekárně. Skořicová rolka větší než lidská dlaň. No a pak jsem při výstupu z autobusu uvnitř zapomněl trekové hole a autobus odjel. Stalo se to znova. Blbé bylo, že tam nebyl mobilní signál, ostatně jako na většině trailu ve Washingtonu, takže jsem ani nemohl nikam zavolat. 

Šlo to ale i postaru. Zašel jsem za pánem ve druhém autobusu, který měl zrovna pauzu, vysvětlil moji situaci a v podvečer už jsem měl hole zpátky. Ve Stehekinu jsme si na poště vyzvedli balík s jídlem, vykoupali se v jezeře namísto drahé sprchy a dali si společnou večeři. Během příprav na poslední úsek jsem si ještě opravil své děravé boty tejpem a šli spát.

Před odjezdem ze Stehekinu jsme dostali zprávu o lesním požáru, kvůli kterému uzavřeli dálnici vedoucí do Seattlu. Trochu nás to znervóznilo. Bylo by smutné, kdyby se požár rozšířil až na trail a my kvůli tomu nemohli dojít až na hranici. Náladu to ale nijak zvlášť nepokazilo.

Ještě ten stejný den jsme spolu s Danielem potkali našeho posledního medvěda. Když jsem vyšel zpoza zatáčky, odskočil přímo z trailu do maliniště. Vrátil jsem se zpátky a počkal na Daniela, abych mu řekl, že za zatáčkou byl a možná stále bude medvěd, že bychom si ho mohli vyfotit. Většina medvědů před lidmi utíká, co jim nohy stačí, a proto jsem si myslel, že už tam ani nebude. Omyl. 

Seděl v maliništi asi tak 5-6 metrů od trailu a doslova na nás zíral. To bylo zvláštní. Rozhodli jsme se proto nevytahovat foťák ani mobil, abychom ho nějak nedráždili, a naopak začali dělat hluk, aby utekl. Nezabralo to. Stále tam nehybně seděl. To už bylo hodně zvláštní. Nakonec jsme kolem něj za stálého klepání hůlkami nad hlavou prošli a už jsme ho neviděli.

Zbývali nám tři dny do konce tohoto dálkového trailu. V každém z těchto dnů mi utkvěl nějaký moment v paměti. První den to byl dlouhý a prudký kopec, na který jsme se vůbec netěšili. Podél trailu ale byla neuvěřitelná spousta borůvek a my jsme nemohli přestat sbírat. Nahoru nám to trvalo dvakrát tak déle, a ještě jsme měli fialové pusy. Následující den ráno to byly mraky, které se doslova přelévaly přes krásný hřeben. Na místě s dobrým výhledem jsem zastavil a dobrých 10 minut jsem se jen díval na tuhle nádheru.

Poslední den to nemohlo být nic jiného, než že jsme došli na hranici USA s Kanadou a poprvé spatřili krásný monument – severní terminus Pacifické hřebenovky! Po 157 dnech jsme konečně dorazili do cíle tohoto překrásného přechodu západní části Severní Ameriky od hranice s Mexikem po hranici s Kanadou.

Již několik týdnů před tím, než jsme došli do cíle, jsme se společně s Ramonou i Danielem bavili, jaké pocity očekáváme, že budeme mít v momentě, až dojdeme na hranici. Různí lidé mívají různé pocity. Myslel jsem si, že budu dojatý a ukápnou nějaké slzy. Bylo to ale úplně jiné. Takový zvláštní pocit spokojenosti. Prostě jsem si jen k obědu zamotal klasickou tortillu s tuňákem a užíval si prosté bytí na tom místě. Vůbec mi nedocházelo, co jsem za těch 157 dní dokázal. Přešel jsem pěšky jeden světadíl! To ale není to hlavní… 

Může to znít jako klišé, ale hlavní je ta cesta. Tenhle trail je speciální v mnoha věcech. Díky kombinaci času a velké vzdálenosti jsem se rychle přepnul do módu, kdy jsem se necítil jako na dvoutýdenním výletě, ale prostě jsem tam v tu chvíli žil. Když se k tomuto přidá každodenní pohyb vpřed krásnou přírodou, řešení všemožných lehkých i těžkých situací a skvělí lidé žijící v městečkách a vesnicích podél trailu i samotní hikeři, kteří jsou nápomocni ostatním, začnou se psát příběhy.

Na Pacifickou hřebenovku jsem odjížděl s obrovským očekáváním. Realita trailu ale všechna má očekávání předčila. Trail mi dal nespočet větších či menších zážitků, na které nezapomenu. Naučil mě lépe a sebejistě se pohybovat přírodou a vnímat ji. Věnoval mi spoustu času, a i když to byl ke konci trochu i závod, mohl jsem oproti běžnému životu zpomalit. Hlavně jsem ale potkal spoustu báječných lidí a nebojím se říct, že jsem získal výborné přátelé, se kterými jsem mohl sdílet tohle dobrodružství. Děkuju.

• Ušel jsem 2 389 mil (3 845 km), z celkových 2 650 mil (4 265 km)
• 157 dní na trailu, začal jsem 9. března a skončil 12. srpna
• 15 volných dní – zeroday
• 6 párů prochozených bot
• 2x měněné hroty na trekových holích
• Nespočet snězených tortil s tuňákem, čínských polívek, všemožných tyčinek, ale i burgerů a piv

• Spacák PATIZON G400 – Skvělý spacák české výroby s výborným poměrem výkon/hmotnost.
• Karimatka THERMAREST NeoAir X Lite – Zatím nejpohodlnější karimatka, na které jsem spal s vynikající tepelnou izolací. Spal jsem na ní více jak 14 dní na sněhu.
• Batoh OSPREY Exos 48 – Byl jsem s ním spokojený. Má skvělý zádový systém, který jsem ocenil hlavně při vyšší hmotnosti batohu způsobené množstvím jídla. To byla také pravděpodobně příčina vzniklých poškození, které jsem během cesty reklamoval.
• Péřová bunda HANNAH Arden – Nadejchaná hřejivá péřovka, která je na těle velmi příjemná. Kvalitní zpracování i použité materiály.
• Plynový vařič JETBOIL ZIP – Vyhovuje mi systém bajonetového připojení nádoby k hořáku, protože s mojí nešikovností bych vodu rozlil násobně víckrát než jen jednou. Super je také rychlost přivedení vody k varu a efektivita celého systému.
• Trekové hole BLACK DIAMOND Trail Cork – Spolehlivé hole, se kterými jsem již před tím prošel Korsiku. Korková madla, která jsou pod nimi nastavená pěnou jsou moc příjemná. Snadná výměna opotřebených hrotů, které jsou navíc kompatibilní i s dalšími výrobci.

Všichni, kdo uvažujete vyrazit na Pacifickou hřebenovku a máte tu možnost, UDĚLEJTE TO! Je to životní zkušenost a zážitek, na který nezapomenete.

Podívejte se na mapu trasy PCT »