GGUT 2023 - můj nejnáročnější „Morning Run“

To, že poběžím, se rozhodlo necelé dva měsíce před startem. Definitivně jsem se rozhodl někdy v půlce července a začal jsem to oznamovat všem svým známým, kamarádům a příbuzným, abych už z toho nemohl vycouvat.

Asi pět týdnů před závodem jsem si řekl, že bych na to měl začít nějak systematicky trénovat. Vydal jsem se tedy odpoledne na trénink, odběhal míň než jsem chtěl a trochu rozmrzelý jsem se vracel zpátky na byt. Krom né úplně dobrého rozpoložení mě ještě potkala další nepříjemnost ve formě pražského idiota na elektrokoloběžce, který mě z protisměru srazil a rozsekal mi nohy tak, že jsem byl v podstatě dva týdny neschopný běhat.

To, že poběžím, už ale bylo daný, a tak jsem své zranění začal pomalu rozcházet a rozběhávat.

Naštěstí jsem měl možnost dva týdny před závodem absolvovat něco jako aklimatizaci na horské prostředí v podobě stěhování kamarádky ze Švýcarska se zastávkou na Eiger Trailu (UTMB event) a to mi trochu přidalo na sebevědomí, i když jsem narazil na problém s extrémně slabýma nohama.

Vše řeším trochu na poslední chvíli, ať už jde o dopravu, povinné vybavení nebo boty, které si chci vzít přímo na závod. Nakonec jedu se svým tátou, který mi bude dělat částečný support a organizačně to bude více méně nejjednodušší. Boty sháním den před odjezdem, stejně tak hůlky. Běžeckou vestu a zbytek povinného vybavení v podstatě v den odjezdu. Mám ale vše a tak vyrážíme.

První den dorážíme těsně před setměním k Linci, kde uleháme v kempu na břehu místního koupaliště. Ráno rychle zaplavat a pokračujeme směr Kaprun. Zde se odprezentovat, ukázat, že mám vše povinné vybavení, vyzvednout si číslo a pak už jen nasávat atmosféru.

Odpoledne jsem si prošel koncovou část sobotní trasy, abych náhodou v závěru nebyl něčím nemile překvapen. Měli bychom čas i na “aklimatizaci” na výšku, ale někde jsem slyšel, že druhý a třetí den ve výšce je většinou nejhorší, a tak jsem se rozhodl, že do toho prostě naběhnu až při závodě a uvidím, co to se mnou udělá. 

Druhou noc trávíme v kempu přímo v Kaprunu. Náhodou jsme se ocitli v části, která byla tak z 50 % obsazená Čechy, kteří povětšinou také běželi některou z tratí GGUT. Mohli jsme tak alespoň na chvíli pokecat s našinci a nakrátko se seznámit s podobnými nadšenci.

V pátek dopoledne jsem se šel podívat na start nejkratší z tratí (16 km), abych se alespoň trochu naladil do závodní nálady. Poslední opravdový závod jsem šel asi před dvěma lety.

Kolem poledne jsme se pak vydali směr Kals am Grossglockner, odkud moje trať (GGT 55) startovala. Zde jsem si částečně proběhl a částečně prošel první asi 3 km tratě, při kterých jsem nastoupal přibližně 450 m převýšení. Zítra to bude dost zajímavý.

Po nezdařeném hledání kempu, kde bychom mohli postavit stan, a po zjištění, že přes noc je skoro 100% šance že v oblasti bude zuřit celou noc bouřka, se uchylujeme do hostelu. Nakonec to bylo moc moudré rozhodnutí. Alespoň jsme se mohli pořádně vyspat před dnem D. (Deštivá noc mimochodem znamenala, že závodníci na nejdelší trati stráví podstatnou část svého závodu asi dost nešťastní. Startovali totiž v pátek ve 22:00)

Ráno se probouzím celkem svěží, i když mě trochu bolí břicho. Nevím, jestli je to nervozitou, nebo tím, že jsem se celý včerejšek tláskal vším možným. Věci na závod mám již ze včera připravené, tak abych nemusel ráno už nic řešit. Rychlá snídaně, obléknout se rovnou do závodního a vyrážíme na start.

V malém parčíku se shromáždilo na 450 startujících, 345 mužů a 94 žen. Navíc tam bylo ještě asi deset Keňanů, kteří se k nám přidali jen na ranní proběhnutí a asi po 4 km se odpojili. Čas před startem uběhl celkem rychle. Ani jsem se nenadál a už zazněl výstřel. Pomalu se celé startovní pole začalo hýbat dopředu a já s ním. Potřeboval jsem se trochu zahřát, a tak jsem se zařadil hned ze začátku za vedoucí skupinku, kterou doprovázeli i Keňané.

V průběhu prvního stoupání, které kontinuálně stoupalo asi 10 km jsem kontakt s čelem ztratil, ale držel jsem se v “druhé” skupince s celkem solidním tempem. V podstatě celý první kopec jsem si v hlavě opakoval “hlavně to nepřepal!” Po výběhu do sedla nastala část parádního traverzu, kde jsem si dovolil trochu si to užít a maličko jsem roztočil nohy, abych na trati nestrávil celý den. 

Do 20 km se trať mírně houpala, byla celkem technická a konečně jsem tam seběhl kluka, kterého jsem celkem dlouhou dobu viděl před sebou. Přibližně na 20. km, po krátkém ale prudkém stoupání a po přeběhu dvou přehradních hrází, byla druhá občerstvovačka. Zde si dávám trochu delší pauzu, jelikož mi došlo, že díky ne tak docela kvalitní přípravě v nohou nemám to, co by hlava chtěla, aby tam bylo… Cpu se tedy melounem, sýry, banány, do softflasku si dávám Coca-Colu (což byla teda pěkná blbost, pění jak o život) a “vybíhám” dál. 

Stoupání pokračuje ještě asi dalších 500 výškových metrů až do nejvýše položeného místa na trati. Konečně jsem zahlédl zasněžené sedlo, přeběhl přes něj a naskytl se mi pohled na v podstatě celý zbytek trati.

Ze sedla vedl asi půl kilometru dlouhý pás sněhu dolů do údolí, který každý zdolával po svém. Někdo sbíhal, někdo “lyžoval” a někdo jel prostě po zadku. Naštěstí v nejprudší části bylo natažené fixní lano místní horskou službou a taky zde vysekali částečné schody do sněhu, které ale podle fotek moc dlouho nevydržely. Tento úsek byl super, i když jsem párkrát dost nečekaně skončil na zadku, následovalo ale dalších asi 800 výškových metrů, které klesaly po malých a kotníkolomných pěšinkách. 

Po včerejší propršené noci bylo všechno dosti blátivé, moje volba bot se ale prokázala jako správná, a jediným handicapem tak by nedostatek tréninku a stále ještě trochu bolavé koleno.

Když jsem se konečně dostal na něco jako rovinu, zjistil jsem, že v podstatě nemůžu běžet. Kousek uběhnu, kousek jdu. Sice je to tu opravdu nádherný, ale každý kilometr je tu násobně těžší, než na co jsem byl poslední dobou zvyklý.

Konečně je tu kilometr 35 a třetí občerstvovací stanice. Sice je tu jen voda, ionťák, Coca-cola a pár sušenek, ale je tu důvod k “odpočinku” a to je hlavní. Pár minut oddechu, pár povzbudivých slov od dobrovolníků a běžím zase dál.

Nějak jsem chytil druhou mízu a dalších přibližně 10 km jdu zase celkem svižně. Mírně houpavá část trasy přes kravské pastviny je moc hezká. Zelené údolí lemované rozeklanými vrcholky odvádí pozornost od toho, že tělo už by si nejraději někde lehlo. Jediná vada na kráse tohoto úseku byly pěšinky dlážděné kravskými lejny, kterým jsem se po pár minutách přestal snažit vyhýbat.

A konečně je to tady. Poslední občerstvení, kilometr asi 45, namíchání ionťáku do lahvičky, sváča ve formě banánu a melounu a jede se dál. Tady mi asi opravdu došlo, že celý zbytek cesty až do cíle bude zatraceně bolet.

Během občerstvování mě stáhli dva kluci, který mě potom táhli dalších pár kilometrů, nejdřív po rovince a pak do kopce. V prvním stoupání bylo nespočet poletujících hovad, takže soustředěnost na výkon byla dost narušená. Navíc mě začaly brát křeče do třísel a do lýtek, neměl jsem s sebou jedinou tabletu magnézia, a tak jsem si tam párkrát musel odsednout a protáhnout. Cíl už byl ale skoro na dohled, a tak jsem místy běžel a místy šel. Marně jsem vyhlížel známá místa, která jsem si pár dní zpátky probíhal.

Konečně jsem na konci posledního a nejmírnějšího stoupání, které paradoxně bolelo naprosto nejvíc. Už jen seběhnout asi 450 výškových dolů a jsem hotov. Cestu už znám, hůlky neskládám, prostě to chci mít za sebou.

Bez debat fyzicky nejnáročnější “Morning run” který jsem absolvoval, ale stálo to za to. Bez tréninku to byla blbost, ale i tak to vlastně vyšlo celkem hezky.

Každopádně je to velice dobrá zkušenost, a pokud se někdy rozhodnu přihlásit se na něco podobného, mohlo by to dopadnout o poznání lépe. Nebo taky ne, u ultra vlastně asi nikdy moc nevíte…