Chorvatský vápenec a sestry na laně

Živoucí ztělesnění metaforického úsloví: „Když ti koníček přeroste přes hlavu.“ Bágl na fotce je plný lezeckého a kempingového vybavení, váží necelých 40 kg, přičemž má jeho nositelka jen asi o 10 kg víc. Hlavní je, že se vlezlo vše potřebné. Celá naše výprava zabrala celkem týden s tím, že dva dny padly na cestování a pět dnů na lezení.

Cílem naší cesty bylo přímořské letovisko Starigrad, v němž se nachází nespočet ubytovacích možností vč. levných kempů. Najít si kemp v přijatelné vzdálenosti od skal byla jasná volba.

Klíčovou tepnou městečka Starigrad pro nás byla ulice Paklenička. Ta totiž vede přímo před brány NP Paklenica, přičemž docházková vzdálenost činí necelou čtvrthodinku chůze. Ubytování nám poskytla čupr chorvatská babča ve svém malém kempu Marko. Klienti kempu jsou hlavně lezci, a tak je člověk mezi svými. Navíc jsou zde volně k dispozici i kopie knižních lezeckých průvodců. 

O stravování se nám postarala restaurace Dinko vzdálená ani ne minutu chůze od kempu. Tento podnik lze bez nadsázky častovat přízvisky jako kultovní či ikonický, jelikož vznikl již v roce 1965 a mezi komunitou lezců je vyhlášený. Na trámech zde visí všelijaké lezecké vybavení od cepínů po helmy, zdi jsou polepené nálepkami outdoorových značek i expedic z celého světa. 

V Paklenici dokonce existují lezecké cesty, jež nesou názvy odkazující na tuto restauraci (např. Kava kod Dinka, 6b+). Personál zde tvoří kdo jiný než lezci. A při placení účtu jsou tady tak štědří, že každého hosta podarují panákem místní pálenky zdarma."

NP Paklenica je součástí nejdelšího chorvatského pohoří Velebit. Samotná Paklenica je několik kilometrů dlouhá soutěska lemovaná vápencovými skalami, národním parkem byla vyhlášena už v roce 1949.  

Místo kromě lezeckých možností skýtá i turistické či speleologické vyžití, neb jsou zde vrcholy převyšující 1700 m n. m. či krasové jeskyně zanořené ve skalním podzemí. Dnem kaňonu protéká říčka Velika Paklenica, v níž se lze po lezení osvěžit a opláchnout. 

Park se rovněž chlubí více než 80 druhy endemických rostlin a k naší nelibosti také 25 druhy plazů. Když jsme potkaly hada, a že se to stalo rovnou třikrát, vždy o tom věděli všichni návštěvníci parku. Místní rangers se nám smáli s tím, že šlo jen o největšího slepýše jménem blavor. 

Historicky vedla kaňonem Paklenica karavanní cesta, na níž se čile, ať už legálně či nelegálně, obchodovalo. K transportu se užívali oslíci a muly. Na svém hřbetu dopravovali hlavně potraviny, sirky, tabák a kávu. 

Široké veřejnosti může být Paklenica povědomá díky filmovému ztvárnění románů Karla Maye. I tady se totiž natáčely filmy o „rudém gentlemanovi“ jménem Winnetou. Kdykoli se ve filmech objeví hluboká skalní soutěska, je to právě kaňon Paklenica. Na počest Winnetoua jsou jeho jménem pojmenována jednotlivá parkoviště pro hosty parku. Své auto tak můžete odstavit na Winnetou 1, Winnetou 2, …, Winnetou 7.

Skály Paklenice jsou z vápence. To je taková ta líbivě světlá hornina, která ovšem při bližším ohledání klouže, nebo naopak řeže. Ostrý povrch skal nám způsobil nejedno povrchové zranění, naše ruce po týdnu vypadaly, jako bychom je zušlechťovaly šmirgl papírem. 

O „oklouzanost“ jsme se pak v průběhu časů postarali my, lezci. Když je totiž vápenec lezený opakovaně ve stejných liniích, jeho povrch se postupně vyleští tak, že s trochou nadsázky připomíná přírodní zrcadlo. Udržet se pak na takové cestě vyžaduje značné úsilí, a to i navzdory tomu, že se může jednat o cestu jinak technicky nenáročnou. 

Pro hodnocení lezecké obtížnosti cest se zde užívá francouzská klasifikace. 

Pokud tedy člověk nemá přepočty v hlavě, vyplatí se mít u sebe knižního lezeckého průvodce, tabulku v mobilu či bundu od Rafiky, na jejíž vnitřní kapse se tabulka přepočtů nachází. 

Většina cest je zde sportovně odjištěná, ale na své si přijdou i klasici s vlastním jištěním. Taktéž spektrum obtížnosti je zde rozmanité, od lehkých cest až po ty náročné pro výkonnostní lezce.

Vzhledem k počtu návštěvníků v soutěsce není období Velikonoc úplně šťastná volba. Na některé lezecké cesty se stály fronty a chyběl klid přírody. První den jsme si vylezly jednu kratičkou cestu, ale pokus o druhou cestu skončil pověšeným pytlem (tak se v lezecké hantýrce označuje situace, kdy lezec cestu vzdá a potupně se z ní vrací na zem). A za námi zase fronta. Co dál?

V kopcích, asi 10 km nad Starigradem, se nachází menší lezecká oblast Vaganac. Samotný přesun byl zážitkem. Betonová silnice se ve strmých svazích a nepřehledných zatáčkách klikatila bez možnosti bezpečně se vyhnout případným protijedoucím. Nezbývalo než doufat, že nikoho nepotkáme. Cestu nám průběžně křížila zvířata - krávy, kozy, hadi...

Vaganac za tu námahu ale stál, nikde nikdo. Na ty dva dny, než jsme se vrátili do už prázdnější Paklenice, parádní. Každý den jedna vícedélka, vrcholové výhledy na Velebitský kanál i na v dubnu stále zasněžené vrcholky Velebitu.

Nejsme žádné výkonnostní lezkyně. Lezení je pro nás rekreačním koníčkem a lezly jsme tzv. „Ádr stylem“ - vylézt jednu cestu denně.

Celkem jsme vylezly nějakých 550 m délky, s výjimkou první krátké cesty vše po vícedélkách. Zpětně můžeme potvrdit, že je Paklenica skvělou oblastí pro začátečníky, ať už kvůli zajištěným cestám nebo možnostem volby technicky nenáročných přelezů.

Užily jsme si tu skvělé dny jak dřiny, tak odpočinku. Dlouho budeme vzpomínat na vlastní cestu, krásy a dobrodružství zažité ve skalní soutěsce jménem Paklenica. Chorvatsko má své osobité kouzlo.

Dostupnost autem Kyjov-Paklenica: cca 750 km (cca 9 hodin)
Dálnice: dálniční známky + autolékárničky (vždy ověřte dle dané země, kterou projíždíte)
Ubytovací možnosti: letovisko Starigrad (levné kempy, hostely, hotely)
Naše ubytování: kemp Marko (strategicky umístěn na dochozí vzdálonost od NP Paklenica)
Stravování: vyhlášená restaurace Dinko (oblíbená lezeckou komunitou)
Vstup do NP Paklenica: placený, 5denní vstupenka 16 €/osoba