Gruzínské dobrodružství

Pobyt v horách a v panenské přírodě je pro mě balzám na duši. Na doporučení kamarádů a přečtení si pár článků padla volba na Gruzii. Za poslední léta Gruzie pocítila velký nárůst turismu, tak prý je nejvyšší čas se tam vydat, než se krásná místa zkazí návaly turistů.

Letenky jsme si s kamarádkou kupovaly s dvojměsíčním předstihem na konec srpna a letěly Praha-Istanbul-Tbilisi. V době Covidu si člověk uvědomí, jak cestování dříve byla úplná pohoda. Nyní pociťuji lehkou nervozitu, který dokument mi bude chybět a jestli vůbec odletím. Naštěstí stačilo ukázat pouze očkování a vstupní formulář do Gruzie a na cestě zpět očkování a vstupní formulář do ČR.
 

Na letišti v Tbilisi

Cesta do Omalo

Cesta do Omalo

Původně jsme měly letět tři holky, ale jedna kamarádka onemocněla den před odletem, takže jsme jely jen dvě. Treky jsme si naplánovaly už doma, takže po příletu jsme už tak zhruba věděly, kam a jak se vypravit. Na letišti jsme směnily dolary za gruzínské lari. Následně jsme se nechaly odvézt taxíkem do centra a dozvěděly se, že v Tbilisi je veškerá hromadná doprava zrušena kvůli pandemii.

Ale spoje maršrutkami do destinací mimo hlavní město prý fungují a tak v 9 ráno nasedáme na nádraží Ortačata na maršrutku a jedeme do města Alvani. Do stejné maršrutky nasedají i další dva kluci, kteří mají namířeno na stejný trek jako my. Výchozí bod treku bylo městečko Omalo schované v horách, do kterého se dá dostat jen pořádným džípem.

Řidič maršrutky nám zařídil odvoz, takže v Alvani na nás už čekal jeep, do kterého jsme nasedli společně s klukama a vydali se na několikahodinovou divokou cestu. Byla to výhoda jet s nimi, protože pronájem auta není úplně nejlevnější záležitost, a tak jsme si cenu za odvoz rozpočítali. Při nástupu do jeepu jsme poprosili řidiče, zda by nás ještě neodvezl do nějakého obchodu, kde se dá sehnat plynová bomba. Po chvilce nám přibrzdil u rybářských potřeb a tam jsme bombu pořídili.

Pozdě odpoledne jsme dojeli do cíle. Omalo je krásná kamenná vesnička s pár hospůdkami a kostelem nad vesnicí. Vedle na louce jsme si postavily stan a šly si projít vesničku a ochutnat první gruzínské jídlo a víno.

Lezení mě pokouší všude :-)
 

Omalo je krásná kamenná vesnička

s kostelem nad vesnicí

Místní gastronomie nám velice chutnala, a dokonce rozuměli „ne maso“, jelikož ho od dětství nejím a udělali mi vegetariánské dobroty. Největší místní speciality jsou chačapuri (miska nebo placka z těsta plněná sýrem a vajíčkem), čurčchela (ořechy na provázku namočené ve směsi vinné šťávy a mouky), khinkali (plněné knedlíčky buď masem nebo sýrem) a rajčatový salát s vlašskými ořechy. S komunikací s místními to bylo trochu složitější, ale nakonec jsme se vždy rukama nohama dorozuměly a nejsnadnější bylo mluvit na Gruzínce česky.

Místní speciality mě dostaly...

Trek Omalo - Shatili

Další den ráno nasazujeme batohy na záda a vydáváme se na 75 km dlouhý pochod po Kavkaze do městečka Shatili. Trek nám zabral 4 dny.

První den byl pochod dlouhý, ale ne moc do kopce, takže na rozhýbání těla a zvyknutí si na těžký batoh to bylo ideální. Míjely jsme několik vesnic a prošly si vesničku Dartlo. Během cesty nechyběla koupačka v řece a večer jsme si postavily stan u řeky a z vyplaveného dřeva jsme si udělaly ohýnek.

Ve vesničce Dartlo

Druhý den jsme se po cestě musely zaregistrovat na vojenské stanici (jsme blízko hranic s Ruskem) a dále jsme už pokračovaly panenským údolím, kde nikde nikdo nebyl. Jen sem tam nějaké stádo krav.
 

Panenské údolí bez živáčka - jen sem tam stádo krav

Rock Point na cestách :-)

Třetí den byl nejnáročnější a musely jsme vyjít do sedla Atsunta Pass ve 3 431 m n. m. Po cestě nás zastihla bouřka a déšť, ale Gore-Tex oblečení nás ochránilo před deštěm a tak nám nic nebránilo pokračovat v cestě dál. Po dosažení sedla krajina nabrala jiné rozměry a měly jsme úžasné výhledy na okolní kopce. Večer jsme došly pod sedlo, kde jsme si za odměnu daly pár loků slivovice a dry food a kochaly se noční oblohou plnou hvězd.

Další den nás čekal velký sestup. Po cestě jsme míjely další vojenskou stanici, kde jsme předaly registraci. Když jsme po několika hodinách sešly do údolí, tak jsme se osvěžily koupáním v řece a v dáli naším směrem cesty jsme viděly černou hradbu mraků. Pokračovaly jsme v cestě a kromě děsivého temna jsme potkaly ještě děsivějšího psa, který hlídal stádo krav a úplně nás vyštěkal pryč. Najel nám adrenalin z nuly na sto a vůbec jsme nevěděly, jak pokračovat dál. Kolem psa jsme si už netroufaly projít znovu, ale jiná cesta v údolí nevedla.

Krásná příroda nás uchvátila

Nakonec jsme se rozhodly sejít cestou necestou k řece. Tu jsme přelezly po spadlém stromu a po druhé straně břehu jsme prolézaly husté křoví. Následně jsme musely ještě párkrát přebrodit řeku, a aby toho nebylo málo, tak přišla bouřka. Liják, kroupy, my ve křoví a číhající pes. Přišlo nám to vše tak bláznivé, že jsme se tomu smály. Psa jsme nakonec úspěšně obešly, ale stálo nás to utopenou solární powerbanku a 1,5 hodiny 200 m cesty.

Úplně promočené jsme došly do vesnice, kde jsme se posadily do hospůdky, kde nikdo nebyl. Nakonec ji kvůli nám otevřeli a uvařili nám výbornou večeři. My jsme se převlékly do suchého a čekaly až přejde bouřka. Bouřka ne a ne přestat. Trvala už asi tři hodiny a stále se nám blýskalo nad hlavou. Chvilku jsme zvažovaly, zda místní nepoprosíme o nocleh. Ale nakonec jsme se oblékly do nepromokavého oblečení a už skoro za tmy vyrazily dále. Během hodiny jsme vyšly z bouřky. Ještě jsem nikdy předtím neviděla zaseknutou bouřku na jednom místě.

Hurá směr Shatili

Další den jsme došly do Shatili, kde jsme zjistily, že odtamtud jezdí maršrutka jednou za týden a ta jela právě včera. Říkaly jsme si, že se nic neděje. Půjdeme dál a budeme stopovat. Jenže za dvě hodiny neprojelo jedno jediné auto. Pouze jedno, ale v opačném směru. To se nám povedlo stopnout a ti nás svezli zpátky do Shatili. Vydala jsem se do vesnice a potkala pána s autem, který mluvil anglicky. Štěstí!

Za deset minut odjíždí a může nám nabídnout jedno místo v kufru a jedno vzadu v autě. Bereme cokoli! Šťastná jsem se nacpala do kufru a jelo se. Jenže jsem netušila, že cesta trvá 3 hodiny šílenými zatáčkami. Už pár let se mi v autě dělá špatně a tak to bylo i teď. Musela jsem poprosit, ať zastaví a s Esterkou jsme si místa vyměnily. Na sedačce to bylo o dost lepší a mezitím se udělalo špatně i Ester. Ale je to drsná holka a zvládla to! Pán nás vysadil na křižovatce kousek od městečka Anuri a dále jsme pokračovaly stopem do Kazbegi.

Kazbegi – Kazbek

Za tmy jsme dostopovaly do města Kazbegi. To leží na hlavní trase z hlavního města Tbilisi do Ruska, takže nebyl problém se tam dostat. Kazbegi byl dalším výchozím bodem našeho už jen dvoudenního treku do basecampu pod horu Kazbek. Jenže jedná se o poměrně velké město a nevěděly jsme, kde přespat. Ale vše se vyřešilo během chviličky od příjezdu na náměstí.

Odchytl nás tam takový starší taxikář Vasil a nabídl nám, že nás odveze nad město ke kostelíku Nejsvětější Trojice. Nemám to ráda, když se na mě hned po příjezdu na nové místo někdo nalepí a něco mi dokola nabízí, ale nakonec mi to nepřišlo jako špatný nápad nechat se vyvézt nad město, a tím bychom i další den ušetřily minimálně hodinu a půl do kopce. Takže jsme se s Vasilem domluvily, že si skočíme nakoupit a vyrazíme.

Jenže po cestě jsme zjistily, že silnice je zavřena zamknutou závorou. Chvilku s ní Vasil zápasil, ale když zjistil, že zamčenou závoru neuzvedne a ani neodvalí půltunové balvany kolem závory, tak to vzdal. Říkali jsme mu, že to dojdeme, ale on na nás, že zná ještě jednu tajnou cestu nahoru. Byla to ta nejkamenitější cesta, po které jsem kdy jela. Každou chvíli nějaký kámen práskl do podvozku a mně se chtělo za to auto brečet. Ale nakonec nás Vasil dovezl ke kostelíku a my si tam na louce postavily stan.

Pod horou Kazbek

Ráno nás čekal krásný výhled. Po snídani jsme vyrazily nahoru a vnímaly jsme, že trek je velice populární a oproti předchozímu treku je tu spousta lidí. Nasadily jsme rychlé tempo a ve dvě jsme byly v základním táboře. Unavené, ale spokojené jsme pozorovaly lezce, kteří se chystají na vrchol nebo se z něj právě vracejí.

Byl krásný den a my už byly pořádně unavené. V nedaleké horské chatě jsme si koupily pivo a povídaly si s lidmi. Odpoledne jsme se šly ještě na lehko projít a měla jsem pocit, že když jdu bez batohu, tak lítám. Večer jsme si povídaly s kluky z Polska, kteří se chystali na vrchol (5 054 m n. m.). Nás by to také lákalo, ale už jsme na to neměly čas. Bohudík…
 

Kazbek a já v celé kráse :-)

Pohodička - opalovačka a pivečko po...

Den po našem odchodu spadla těsně pod vrcholem lavina a zavalila a zranila velkou skupinu lidí. Naštěstí naši známí kluci z Polska jsou v pořádku. Vlastně ani nevím, zda by mě tento vrchol lákal. Bylo tak hodně turistů a spousta outdoorových agentur, které zprostředkovávají výstup na vrchol a když je někde a hlavně v horách hodně lidí, tak to pro mě ztrácí kouzlo. Další den jsme seběhly dolů do Kazbegi a po obědě jsme šly zkusit autostop do Tbilisi. Opět štěstí a po 15 minutách nám zastavuje pán, který jede do centra Tbilisi.

Takovému malému lezení při treku pod Kazbek jsem opět neodolala...

Tbilisi

Poslední noc a den jsme strávily v hlavním městě. Navštívily jsme jak historickou část, tak i moderní. Centrum města se nám moc líbilo. Tento den bylo veliké horko, takže jsme se jely vykoupat do Tbilisi sea. Večer jsme zašly na vodní dýmku a koktejl a tím jsme završily naši 10denní výpravu.

Koupání se v Tbilisi sea