Druhý pokus o výstup na Muchu Chhish (7 453 m)

Aklimatizace do C1 na Mramorové hoře – Sang-E-Marmar

Covidové plánování

Plánovaný odjezd v prvním červnovém týdnu, jak již je v posledních dvou letech zvykem, opět nevyšel. Pákistánská vláda se probudila s 3–4 měsíčním skluzem a zařadila Českou republiku do kategorie zemí s největším rizikem nákazy COVID v době, kdy jsme měli nejlepší výsledky z celé Evropy. Pro nás to znamenalo mít vše připravené – tzn. víza, očkování a další formality nezbytné k odjezdu do pákistánského Karákóramu – a čekat.

Náš mikrobus na cestě do Aliabadu

Nakonec se nám podařilo ke konci června konečně odletět směr Islámábád. Jak se dalo očekávat, nebylo to bez komplikací. Transit v Istanbulu byl ještě v pohodě, ale na dalším přestupu v Dubaji jsme narazili u přepážky na afektovanou Číňanku, která trvala na tom, že si musíme koupit i zpáteční letenku z Pákistánu. Přesto, že jsme jí vysvětlovali, že jako horolezci nevíme, kdy přesně budeme odlétat, víza máme pouze na 90 dní, a že Pákistán není rozhodně zemí, kde bychom chtěli zůstat. Naše vysvětlování, ani rozčilování nepomohlo a stejně jsme museli koupit letenku zpáteční. Pro nás to znamenalo, najít tu nejlacinější (Lahore – Dubaj) a hned ji koupit.

Letadlo do Pákistánu jsme stihli na poslední chvíli. K tomu všemu jsme museli mít staženou a vyplněnou trackovací aplikaci, jak v Dubaji, kde jsme měli jen transit, tak samozřejmě zase jinou v Pákistánu. Očkování pro nás bylo taktéž klíčové, bez toho by nás Pákistán nepustil do země. Nakonec jsme museli absolvovat ještě řadu PCR testů a na certifikát o očkování ve výsledku nikdo nekoukal.

První den v Aliabadu a shlédnutí starobylého hradu v Karimabadu

Pakistan time

Jakmile jsme prošli letištěm v Islámabádu, bylo vyhráno. Teda vyhráno měli ti, kteří nešli na kontrolu po Punkáčovi (Jirka Janák). Těch pár nešťastníku si užilo delší čekačku, nepříjemného celníka nebo hned i podrobnější kontrolu. Nám ale právě teď začíná naše expedice...

Odjezd z Aliabadu k treku pod Mramorovou horu 

Před letištní budovou nás vyzvedává náš kontakt. Veškerou bagáž naložíme na střechu mikrobusu, my naskočíme dovnitř a vydáváme se na 550 km cestu do Aliabadu. Slibovaný čas jízdy 12 hodin bereme jako orientační, protože tu platí speciální „Pakistan Time“. Vlastně to znamená, že pokud vám kdokoli řekne jakýkoli časový údaj, je to údaj, který se skutečností, nemá ale vůbec nic společného.

Ráno se budíme v Babusar pasu na parkovišti ve výšce kolem 4 000 m n. m. (řidič potřeboval v noci pauzu) a kolem sedmé hodiny zase pokračujeme. Cestou se ještě zastavujeme na oběd, obdivujeme krajinu s ukazatelem cesty kolem Nanga Parbat a přes řeku Hunza pozorujeme v dálce starou hedvábnou stezku, která se line pohořím.  Kolem 14 hodiny přijíždíme do Aliabadu, kde se ubytujeme a jdeme nasát kolorit městečka.

První den treku pod Mramorovou horu

Aklimatizace na Mramorové hoře

Během dvou dnů máme přebaleno. Konečně máme vyřízené povolení vstupu do údolí Hunza  a v 6 hodin (Pakistan Time) vyrážíme na džípu směrem k aklimatizačnímu výstupu na kopec Sang-E Marmar. Ten bez 51 metrů dosahuje výšky 7000 metrů. Na tento kopec byl proveden pouze jeden výstup, a to v roce 1984 japonskou výpravou. Po dvou dnech treku malebným údolím s vůní bylinek a několikanásobnému přechodu ledovcového splazu jsme konečně v base campu (BC) pod Mramorovou horou.

Místní nám sice tvrdili, že se BC nachází ve výšce 4 800 metrů a nám výškoměr ukazuje 4000, ale i tak necháváme postavit stany a těšíme se na odpočinek. Další dva dny jsou dny oddechu a aklimatizačních vycházek. Zkoumáme, jak vypadá cesta nahoru.

Kemp po prvním dnu treku pod Mramorovou horu

Made in Japan

Třetí den ráno jsme už zabaleni na 4 dny a každý dle vlastního uvážení vyrážíme směrem nahoru s těžkou sviní na zádech. Po dvou hodinách se cestička mění v napadané kamení a sníh, kterým se musíme brodit. Zhruba ve tři odpoledne stojíme na hřebínku, kde se nabízí jediný možný bivak pro 3 stany (4 900 m).

Začínáme upravovat plošiny. Po delších úvahách docházíme k závěru, že tudy pro nás cesta nevede a hledáme, jak z toho nejlépe zdrhnout. Nakonec se nám ještě ten den daří najít jistý slaňovací bod žlabem, kterým se druhý den ráno vydáváme. Do slanění jako „metráček“ expedice nastupuji první. Po první délce se nám daří vytraverzovat asi 300 metrů vlevo do lavinového žlabu, kterým se vydáváme nahoru do japonské cesty.

Kořen na nástupu do C1 pod Mramorovou horou

Nacházíme i japonskou skobu nabitou ve skále. Jo, je na ní opravdu napsáno „Made in Japan“! Následuje krátký odpočinek a následně další výšvih, kde u další japonské skoby Drobek (Leoš Husták) nechává obsah svého napěchovaného střívka za našeho posměchu a následného úprku z devastujícího zápachu.

Návrat z vycházky zpět do C2 na Mramorové hoře

Začínáme se střídat v prošlapávání, jelikož sněhu je místy po kolena, svině na zádech je čím dál těžší a cesta pořád jenom nahoru. Kolem 16 hodiny se nám daří najít luxusní plac za převějí ve výšce 5 500 m. Padá mlha a během dvou hodin začíná poletovat sníh. V tu chvíli jsme rádi, že jsme se takto rozhodli. Začíná velké vaření jídel, čajů a vody na další den, kdy chceme pokračovat výše.

C1 na Mramorové hoře

Útěk z lavinových svahů

Bohužel nám počasí nepřeje. V noci sněží ještě více a ráno máme zasypané stany. Do toho zase padá bílá tma. Musíme zůstat i druhou noc a další den se rozhodujeme, co dál. Nahoru už to nejde kvůli počasí a na stole je otázka, zdali zůstat ještě jednu noc, kvůli aklimatizaci, nebo zdrhnout. Napadlo tři čtvrtě metru sněhu, který tvořil desku a při pomyšlení na sestup laviňákama a prudkým svahem za mlhy nám není zrovna do smíchu.

C2 na Mramorové hoře

Plán je ale jasný. Okamžitě vše zabalit a zdrháme do BC. První jde Tom (Tomáš Petreček), který se ujme prošlapávání a já (Lukáš „Vípek“ Dubský) si ho beru na lano kvůli objektivnímu lavinovému nebezpečí. První svah sbíháme celkem rychle a po menších orientačních problémech v mlze stojíme u „pos… Drobkovo skoby“. Tom připravuje reepku na slanění a jde první. Dostáváme se ke druhé skobě, kde lavinézním žlabem slaníme jednu délku a snažíme se utéct níže a traversem vlevo. Konečně jsme mimo nebezpečí. Odpoledne, po 4 hodinách sestupu, jsme už v BC a odpočíváme.

Sestup lavinovým kuolárem z C2 do BC na Mramorové hoře

Udírna pod Muchu

Po sestupu z Mramorové hory se na naší rodinné poradě ve společenském stanu dohodneme, že počkáme dva dny do příchodu nosičů, sbalíme věci a půjdeme dva dny do BC pod Muchu Chhish. Tak se i stane. Cesta je ale hezká jen do té doby, než dojdeme k ledovci. Tam se opět drbeme hranou ledovce po kamenité cestě. Po šesti hodinách stojíme s Tomem a jedním nosičem u kamenného nízkého „obydlí“ bez dveří, kam chodí místní párkrát v roce lovit kozorohy.

Chajda na treku k Muchu Chhish

Pro dnešní den je palouk u potoka s touto chajdou naším tábořištěm. Pomalu přichází zbytek naší expedice. Nosiči daleko za námi. Jakmile zajde slunce, prudce se ochlazuje. Tak, jak je v horách zvykem. Já, Tom a v závěru i Kořen zalézáme do špinavého kamenného obydlí. Nosič, co došel stejně se mnou a Tomášem, rozdělává uvnitř oheň. Chatrč nemá komín, tak to tam tak dvě hodiny vypadá, jako bychom bydleli v udírně. Mě to zase tolik nevadí, bo teplo je teplo.

První den treku pod Muchu Chhish

Já i Kořen máme ostatně spacák a károšku v batohu u nosičů, tak musíme počkat, až dorazí. Nosiči přichází kolem 22 hodiny. Jdou pro nás postavit stany, další mezitím vaří něco málo k jídlu. Dochází zbytek nosičů, všichni špinavý od bahna a upocený. Sáčkují se do chajdy a snaží se lehnout si kamkoli a odpočinout si. Kolem půlnoci zalézáme do již postavených stanů a jdeme spát. Zítra nás čeká kratší cesta do BC pod Muchu.

Průzkum mezi kamennými lavinami

Ráno vstáváme a nastává opět balení a snídaně. V 10 hodin vyráží nosiči postupně směrem do BC pod Muchu. My zkoušíme natočit ještě pár momentů na video a dron, potom vyrážíme jejich směrem. Po 4 hodinách krosíme ledovec na druhou stranu, vystoupáme cca 100 metrů a stojíme na rozlehlé louce s mělkým kačákem. To bude náš base camp.

Zhruba 3 až 4 dny zůstáváme a různě dle chutě a nálad děláme aklimatizační vycházky. Malý čorten na velkém kameni tu stojí již z minulého roku. Tomáš na vyvýšený kopeček zapíchne českou vlajku a já  čorten malinko zvětšuji. Přece jenom chceme mít horské Bohy nakloněné.

BC pod Muchu Chhish s čortenem

Z okolních stěn je co chvíli slyšet jet vlak, neboli lavinu menší, či větší. Na to je už člověk ve vysokých horách asi zvyklý. Je dobré sledovat, odkud a jak to jezdí, z toho může člověk lecos odvodit. Další dny už tomu pomalu ani nevěnujeme pozornost. Lavin padne během dne spousty, časem už registrujeme jen ty obří.

Punkáč s Drobkem se vydávají hned druhý den navštívit C1. Tam vedou z BC  dvě cesty. Jedna přímo, přes kamenitý a nepřehledný hřeben, kde se člověk lehce ztratí, hlavně směrem zpět. Druhá vede z BC směrem zpět k ledovci a traverzem obchází hřeben do kamenného žlabu. Výhoda žlabu je, že se člověk nemůže nikde ztratit. Nevýhoda je, že žlab je plný kamenů, přes které se musíš hrabat a musíš dávat pozor, kam šlapeš. Plus jsou tu další kameny, které mohou padat z okolních štítů. Já s Kořenem (Pavel Kořínek) a Tomem jdeme prozkoumat štít z druhé strany pro případný úprk z Muchu Chhish.

C1 na Muchu

12 hodin do C2

Další den jde Tom s Kořenem do C1 a já zevluju. Na další den jdu já s Drobkem, který vyráží do C1 na průzkum už podruhé. Vydali jsme se na Drobkovo doporučení tam i zpět hřebenem za mého neustálého láteření o tom, jak ta cesta stojí za houby. Cestou zpět se domlouváme, že vzhledem k dobrým povětrnostním podmínkám bychom mohli dát den rest v basu a pak vyrazit na ostro. Uvidíme, jaké přijde nové info ohledně počasí na satelitní telefon. Předpověď vypadá na +/- 5 dní celkem slibně, a tak po poradě vyrážíme další den směle nahoru.

Díky tomu, že v C2 je místo pouze na jeden stan, bylo rozdělení následující: Tom s Kořenem se vydají rovnou do C2 a naše trojka (já, Drobek a Punkáč) půjde do C1. A tak, jak budou kluci postupně postupovat, jim půjdeme v patách. Vždy o jeden tábor za nimi. Druhý den Tom s Kořenem vyrážejí kolem půl deváté ráno směrem C2 a zbytek asi o hodinu déle. Každý samostatně a jinou trasou do C1.

Několikanásobný přechod přes ledovec

První dvojka a já jsme zvolili cestu žlabem, zbytek vybral cestu přes hřeben. Po 4,5 hodinách drkocání žlabem s těžkou sviní na zádech jsem v C1, kde je už Punkáč a má postavený bivak. Docházím s Drobkem skoro společně, ačkoli Drobek šel hřebenem. Stavíme druhý bivak a koukáme do mohutné stěny Muchu. Vidíme první dvojku, jak se perou a lopotí s nástrahami kopce. Do C2 dochází kolem 20 hodiny. Relativně pozdě oproti jejich smělému plánu. Domluvená relace v 18 ani v 19 hodin na vysílačce neprobíhá. Po kopání plošiny a vaření už toho mají plné zuby.

Neblahý pocit

Ráno je domluven postup o camp výše. Já se ale budím s divným pocitem. Nedokážu to zřejmě dostatečně popsat. Je to ten pocit, že něco je prostě špatně, prostě „něco“. K tomu se přidává i úvaha, že s sebou musíme tahat dva stany a v C2 je místo jenom na jeden. Prostě najednou se mi vše začíná honit hlavou, a to není rozhodně dobrým znamením. Již jednou se mi to stalo, teď je to tu podruhé.

Lavina padající na Muchu Chhich ze stěny velkého traverzu

Ačkoli s tím chvíli trochu bojuju, po delší úvaze mám rozhodnuto. Dát na své pocity je základ! Klukům oznamuji, co se stalo, že prostě dám na svůj úsudek a nahoru nejdu. Mrzí mě to už jenom kvůli Punkáčovi, který byl na letošní expedici fyzicky dobře připraven. Je samozřejmě trochu zklamán a nas…, když mu Drobek oznamuje, že on by šel, ale nejvýše do C2. Samozřejmě v tu chvíli to pro Punkáče nemá cenu. Šel by jen cestu tam a zpět. Mé rozhodnutí posléze komentuje s tím, ať to neřeším, že jsem mu třeba zachránil život.

Mým dalším rozhodnutím je setrvat v C1 ještě jednu noc pro případ pomoci klukům výše v nouzi. I proto, že se nám nepodařilo předchozí noc navázat spojení. Nejsem si totiž jistý, zdali vysílačka bude mít dosah přes hřeben do BC. Nakonec se do druhého dne rozhodnul zůstat se mnou i Drobek. Punkáč odpoledne odchází zpět do BC. V 19 hodin konečně probíhá relace. Kluci hlásí, že jsou v pohodě, akorát unavení.

Vlastně se s Drobkem domníváme, že na ně koukáme, když mluvíme do vysílačky. Říkám Kořenovi, že mi to připadá, jakoby seděli pod serákem a nohy jim visely ze stěny dolů. Směje se a potvrzuje, že zrak máme dobrý. Jsme rádi, že jsou v pohodě a v bezpečí. Líčíme jim naši situaci, že se zítra vydáme do BC a že jim necháme nějaké zásoby pro případné protažení dnů na kopci. S klidným svědomím jdeme spát.

Korejská pomsta a koupel v kačáku

Ráno sledujeme jejich výstup ještě celé dopoledne a pomalu balíme věci dolů. Necháváme jim v C1 pár zásob – energetické tyčinky, gely, jednu plynovou bombu a asi tři hlavní jídla. Jo, a Drobek korejskou pomstu. Rozuměj, Drobek z expedice Nanga Parbat 2018 měl ještě nějaké jídlo po Kimovi z korejské expedice, které jsme pomáhali snášet část materiálu z C2. Drobek tedy o 4 roky později tento korejský blaf dotáhnul na další expedici a tu pomstu nechává klukům zřejmě jako recesi.

Po jedné hodině odpoledne si to už kráčíme směrem do BC. Nyní i Drobek volí cestu žlabem. Za 4 hodinky jsme zpět na palouku v BC. Probíhá vybalování, sušení věcí a očista v kačáku, který je zarostlý a bahnitý. Nacházím si systém mytí na kameni, abych nemusel vstoupit a rozvířit celé to bahno a mohl se vůbec umýt. Kačák je na nejhlubším místě hluboký kolem tři čtvrtě metru, ale Drobek v něm údajně zvládá i plavat. Dodnes to nechápu. Výhoda tohoto ledovcového kačáku je, že má asi 25 stupňů. To je výrazně lepší než klasické 4 stupně třeba u  vodopádu na Sang-E-Marmaru.

Lukáš na sestupu z C1 do BC na Muchu Chhish

Nečekané zprávy

Večer jdeme všichni na úplný okraj louky, kde je 100metrová strž a louka padá ze dvou stran přímo na ledovec. To abychom měli co možná nejlepší spojení s klukama. Pokud se nám vůbec podaří navázat přes hřeben spojení. V 18 hodin to nevychází, ale o hodinu později se nám daří spojení navázat. Víme, že mají satelitní telefon a my druhý v BC a kdyby bylo nejhůř, budou volat na saťák. I když ten chvílemi taky funguje tak, jak se mu zachce.

Punkáč v C1 Muchu Chhish

Signál vysílačky sice není ideální, ale naštěstí vyhovující. K našemu velkému překvapení se dozvídáme, že jsou kluci nazpět v C3. Přitom my v BC jsme si mysleli, že je nemůže nic zastavit a konečně na vrcholu bude stát lidská noha a k tomu ještě česká. Bohužel, kluci nám oznamují, že se dostali do 6 600 m, kde se jim podařilo překonat kolmou věž pyramidovitého tvaru, i prokopat závěrečnou 3metrovou převěj, ale dál bylo sněhu do pasu.

Přesto samozřejmě zkusili jít dál, ale po X hodinách námahy a dřiny, kdy ušli pouze desítky metrů, bylo rozhodnuto. Návrat do C3 a potom BC. Tato informace je pro nás ohromující. Všichni jsme počítali s tím, že na vrchol to sice nebude jednoduché, ale oni si s tím poradí. O všem dlouze večer debatujeme ve společenském stanu.

C1 na Muchu, v mracích pohled do velkého traverzu

Padá sníh a s ním i druhý pokus

Je ráno, opět krásný den. Slunce se překulilo v sedm hodin přes horu na východě a začíná svítit do stanu. Během půl hodiny je ve stanu 30 stupňů. Vylézáme a začíná obvyklá rutina. Dojít ze sebe malinko udělat člověka, a potom snídaně. Diskutujeme o klucích. Musel to být asi hardcore, když to otočili. V půl jedenácté přichází do BC Tomáš a za půl hodiny i Kořen. Znaveni, pohublý, od slunce ošlehaný, ale šťastný, že jsou v bezpečí tábora a mohou ze sebe shodit konečně ty těžké svině, dát za vděk colou a normálním jídlem. V pozdním odpoledni už sedíme ve společenském stanu a diskutujeme nad nastávajícími možnostmi. Vzhledem k horšící se předpovědi počasí, která na 5 dní slibuje déšť a výše sníh, je rozhodnuto. Druhý pokus se nebude konat.

Lukáš na sestupu z C1 do BC Muchu Chhish

Předpověď vychází. Prší

Domlouváme se se styčným důstojníkem, aby povolal nosiče, že zítra balíme a další den projdeme celou trasu až do Aliabadu. Domorodci ovšem, co se týká organizace, moc nefungují. Nebýt našich satelitních telefonů, neměli by ani, jak zavolat nosiče a zajistit ostatní věci. V dohodnutý den ráno ještě převažujeme své batohy, abychom šli co možná nejvíc nalehko a vše dali nosičům. Převažujeme i bagáž nosičům, aby měl každý kolem 20 kg.

V devět vyrážíme z BC dolů na ledovec, který musíme přejít na druhou stranu a pak ještě dvakrát. Opět se brodíme hranou ledovce nahoru a dolů v nasypaném kamení. Do toho začíná dle předpovědi pršet. Jdeme v kraťasech, ale na tělo nandaváme goráčovku. Nohy jsou za chvíli obaleny blátem, a za chvíli je jedno, jestli člověk potokem prošel, nebo jestli ho přeskočil.

Návrat Kořena do BC na Muchu

Po druhém krosu ledovce se konečně dostáváme na normální pěšinky. Zbývá nám ještě minout dva vodopády, pak krosnout znovu ledovec na druhou stranu, teď už naposled a dojít na příjezdovou cestu, kde snad už bude čekat odvoz. Máme za sebou ten den 25 km v dešti ve velmi náročném terénu a jsme rádi, že jsme konečně na hotelu. Další den by měli dojít nosiči a my se chystáme, na co nejbližší odjezd do Islámábádu.

Skrz sesuv do Islámábádu

Bohužel i drobné pršení v Pákistánu způsobuje silné sesuvy půdy. Vyrážíme až třetí den. Karákorám Highway byla zasypána, leckdy oba dva pruhy až 4 metry vysokým nánosem hlíny a kamení. Projíždíme vybagrovanými pruhy, nebo upravenými objížďkami. Ale jsme na cestě, a to je pro nás důležité. Do půlnoci snad budeme v Islámábádu. Během cesty kupujeme zpáteční letenky domů. Plán je jasný. Ihned po příjezdu k hotelu dojít do certifikované laboratoře na PCR testy o naší negativitě a stihnout mít výsledek do nedělného odletu a odletět.

Sesuvy půdy na Karakoram Highway

Vše jde celkem hladce až do malého, zřejmě střediskového městečka Nagam, kde je najednou snad „milion“ místních na výletě. Vesnicí o délce 3 km projíždíme asi 3 hodiny. V autě začala vládnout nervozita, že nestihneme letadlo a přijdeme o nemalé peníze za letenku. 110 km nakonec jedeme 13 hodin. Honem testy. Po obědě jdeme ještě korzovat na největší bazar tohoto města, do tržnice Rávalpindí – jedná se o původní starou část Islámábádu. Ráno nás čeká ještě zběsilá jízda na letiště a dohánění zpoždění. Taxikář s námi jede prázdným ranním městem jako o závod, nehledě na červené světlo semaforu. Nakonec vše stíháme.

S 50letým nosičem v BC pod Mramorovou horou

Resumé

Ačkoli jsme nedosáhli na vrchol, expedice dopadla dobře. Podařilo se nám i přes náročnost hory a cestovní problémy spojené s hysterií Covid dostat tam i zpět ve zdraví a ve stejném počtu členů.