Třídenní přechod - Roháče

Z Liptovského Mikuláše přesedáme na autobus a za půlhodinku vyskakujeme v osadě Hrdovo, kde začíná náš čtyřdenní přechod. U přístřešku seřizujeme batohy a vydáváme se po žluté směrem k plesům pod Bystrou. Vzhledem k tomu, že je poslední říjnový týden a za sebou máme už několik set kilometru, tak nás tlačí jak únava z celodenního cestování, tak především rychle mizející světlo. A jak po pár kilometrech zjišťujeme, taky pořádné těžké batohy.

(stoupání z osady Hrdovo)

Pěšina se klikatí kolem potoku Bystrá, avšak kolem výšky patnácti set metrů potok už pouze slyšíme. Je totiž tma a za svitu čelovek dáváme poslední metry nultého dne. A že jich bylo. Na šesti kilometrech stoupáku rovných 900 m. Bivakujeme poblíž ples pod Bystrou. No poblíž, ráno nám trvá dobrou půlhodinku, než se s vodou vrátíme zpět ke stanu. V noci je pod nulou, svědčí o tom i zamrzlá hladina ples, přes kterou se musíme k vodě „prosekat“ s pomocí camelbacků.

Jsme zpět, balíme věci, uklízíme po sobě a vyrážíme hodně strmou pěšinou směr Bystrá - nejvyšší kopec celých Roháčů. Během chvíle nastoupáme dalších téměř 400 výškových metrů a za odměnu máme nádherné výhledy směrem na plesa a vlastně celou včerejší cestu, jejíž finální část jsme absolvovali bohužel po tmě.

(Bystrá, plesa a cesta nultého dne od rozcestníku Hrdovo) 

(Bystrá - 2248m)

Z Bystré ještě kontrolujeme sněhovou situaci a nejbližší kilometry.

(pohled na Klín (2172m), Končistou a Hrubý vrch (2137m)

Z nejvyššího místa pak koukáme ještě jednou zpět

a pokračujeme dál. Cesta do Bystrého sedla je prvním ze dvou úseku celé túry, kde už i v tomto ročním období využijete mačky. Obzvláště, nesete-li na zádech plnou polní, v podobě závaží, těžkého 17 kg. Nejsou zde však zatím místa, kde by při podklouznutí hrozil osudný pád několik desítek metrů, ale pro bezpečný sestup je určitě doporučuji.

(pohled na Bystrou z Bystrého sedla (1947m)

Směrem na Končistou se nám otvírají výhledy na Nízké Tatry.

(výhledy na Nízké Tatry)

Potkáváme také kamzíky. Přes léto si lidí užijí do sytosti a tak se nebojí přijít opravdu jen na několik metrů. Na úzkých pěšinách je to potom kdo z koho.

(kamzíci se lidí nebojí)

Z Bystrého sedla se napojujeme na červenou a pokračujeme na Sivou vežu a Gáborovým sedlem stoupákem dále na Klín.

(Klín (2172m) a pohled zpět na Bystrou)

Na východě se majestátně tyčí vrcholky Vysokých Tater.

(Vysoké Tatry)

V Ráčkovom sedle potkáváme první lidi, kteří si nás fotí, protože nevěří, že jdeme s velkými batohy hřebenovku až do Zuberce.

(Klín a Bystrá z Ráčkova sedla pod Končistou)

Odpoledne se pomalu blížíme k Jamnickým plesům, kde máme v plánu zabivakovat. To nás ale po klesáku z Hrubého vrchu čeká ještě moc pěkný hřebínek Deravé, směrem na Volovec.

(Ostrý Roháč (2088m), Jamnická plesa a Volovec (2063m) z Deravé)

Z Volovce máme už jako na dlani hlavní hřeben Roháčů. A také mnoha lidmi obávané retiazky. Uvidíme, jak moc bude nasněženo/namrzlo a v hlavě se nám při pohledu na vrcholek Ostrého Roháče rýsuje alternativní plán cesty. Přece jen, hlavně bezpečně.

(hlavní hřeben - Plačlivé (2125m), Tri Kopy, Hrubá Kopa (2166m), Baníkov (2178m), Pachola (2167m), pohled z Volovce)

(vrcholek Ostrého Roháče)

Jako nejvhodnější místo na bivak vyhodnocujeme údolí pod Jamnickým sedlem a tak nás ceká sestup o dalších cca 100 výškových a hlavně ráno pořádným stoupákem zpět nahoru. Vzhledem k větrným poryvům je to však nejrozumnější řešení a o nějakou hodinku později si náležitě užíváme jak západ, tak i první ranní pohlazení slunečních paprsků. To je jeden z důvodu, proč milujeme hory.

Druhý den ráno kolem nás při skládání stanu proletí další dvojička, spali o pár desítek výškových metru pod námi, u prvního plesa. Prohodíme pár slov a sledujeme, jak se jim daří výstup na zmrzlou a zasněženou severní stenu Ostrého Roháče. Do kopce to jde vždy lépe a jsme rádi, že jsme zvolili tento směr. Počasí opravdu přeje, a jakmile vylezeme do stínu zahalený Ostrý Roháč, otevře se nám výhled na celý hřeben a vlastně do všech směrů.

Je opravdu nádherně a obavy o schůdnost cesty velmi rychle mizí. Pod Ostrým Roháčem se objevují první řetězy, a tak skládáme hůlky a užíváme si prvních lezeckých pasáží přechodu. Mě osobně ne příliš vypnutá lana vadí a tak volím oporu v obrovských madlech, které tady snad cíleně vysekali nejenom pro mě. Následuje Plačlivé, Hrubá Kopa a snad nejkrásnější část hlavního hřebene. Sluníčko svítí o sto šest a včerejších šest stupňů střídá místy i patnáctka.

(pohled z Hrubé Kopy směrem na Baníkov)

Pauzu na sváču a následně i oběd si náležitě užíváme.

(v dálce jde vidět celá cesta až od Bystré, foceno z Hrubé Kopy)

Střídají se pasáže hřebenovky s nádhernými výhledy, řetězy s vesměs snadnými kroky, kdy vás v rozletu brzdí pouze těžší batoh, ale taky klidná zákoutí a klikaté pěšiny, místy pokryté nánosy neroztátého sněhu. Kdo si doteď užíval ferratové pasáže, měl by se těšit na Baníkov.

(Baníkov, Pachola, Spálená)

Pravděpodobně nejtěžší lezecká část přechodu. Hravé traverzy mezi jednotlivými skalními útvary se však velmi často dají přelézt i bez podpůrných řetězů. Nikoho k tomu nenavádím, avšak já jsem se mnohdy cítil jistěji, neboť prověšená lana mi osobně příliš jistoty nedávala. Každý ať si však vybere to nejbezpečnější. Některé pasáže bych se nebál ohodnotit na 2/2+ UIAA, takže člověk nepolíbený lezeckým základem by se mohl ze své komfortní zóny dostat velmi snadno. Jelikož se až tady dá z nedalekých chat přijít poměrně krátkou túrou, mějte na paměti, že v žabkách a s respektem z výšek toto nebude to pravé ořechové.

(Baníkov)

My už ale mezitím Baníkov zdolali a z obav o nalezení volného místa pro náš dnešní bivak sestupujeme velmi rychle do Baníkovského sedla, nejvýše položeného místa, kde na tomto přechodu přenocujeme. Obavy se nakonec ukázaly jako liché, neb všichni mířící stejným směrem pokračovali po žluté, či zelené dolu do údolí. Ve dvou tisících stavíme stan, bereme camelbacky a po sluchu hledáme pramen. Na mapě je zakreslený a tak tu přece někde musí být. K velké radosti ho nacházíme asi o 200 m níže a tak s 6 L vody spěcháme zase zpět nahoru, abychom stihli západ slunce. A že byl - přímo magický.

Třetí a závěrečný den přechodu. Vyrážíme směr Pachola, abychom ještě před vrcholem zahnuli přes Skriniarky směrem na Spálenou. Nejtěžší část treku. Díky severní orientaci jsou Skriniarky velkou část dne ve stínu a tak je ledová krusta spolu s asi metrem sněhu všude kolem nás. Zmrzlé řetězy a absence maček muže tento sestup udělat daleko nebezpečnějším, než všechny dosavadní, více, či méně exponované úseky, ať už po, či těsně pod hřebenem. Stačí chybný, či nejistý krok a príští rok se s mámou do Bibione už nepodíváš.

S velkou obezřetností, a hlavně mačkami, je však nehostinná část trasy velmi rychle vystřídána částí přátelštější a opět na sluníčku, to pokud jste si objednali krásné počasí stejně jako my.

(Spálená (2083m)

Spálená. Ne snad naše krky, protože od prvního dne poctivě mažeme (nejen krémem), ale především kopec Spálená. A finální část zajištěných cest. Sem tam pasáž, kterou je třeba přeručkovat s respektem, obzvláště po ledových Skriniárkach.

Pomalu, ale jistě přicházíme na Salatín. Odtud se nám otvírá krásný výhled na zdolanou polovinu dnešní cesty.

(hřeben od Baníkova, pres Pacholu, Skriniarky až ke Spálené a dál. Foceno ze Salatína (2047m))

Je neděle, k tomu den před státním svátkem, nádherné počasí a my přicházíme na Salatín. Jelikož je krátce po poledni, v opačném směru nás míjí, dalo by se říct, davy lidí. Jsme rozmlsaní z prvních dnů, kdy jsme nepotkali téměř živou duši. A taky jsme opět blíž k civilizaci. Dá se sem dojít poměrně krátkou, asi pětikilometrovou túrou z obou stran Roháčů.

(výhled na Salatín z Brestové)

Až na relativně strmé klesání ze Salatína, které na fotce vypadá opravdu úctyhodně a mnozí turisté jej po obědě ve cvičkách zdolávají s vypětím všech sil, už terén klesá jen zvolna a mění se z ryze horského terénu v úseky s klečí a následně v lesní pasáže.

Odpoledne sestupujeme do cílové stanice - Zuberce. Jelikož máme v nižších nadmořských výškách respekt z medvědů, vydáváme se dolů do dědiny a s vidinou sauny a teplé večeře hledáme volný penzion. Bohužel je to před státním svátkem a bez rezervace výkon nad naše síly. Spokojíme se se tříhvězdičkovým hotelem z dob těžkého socialismu, s příznačným názvem Tatrawest. Od dob bolševika ze zde mnoho nezměnilo, avšak my jsme rádi, že máme teplou sprchu, při troše dobré vůle a notné dávky fantazie také funkční saunu a hlavně, hlavně smažený sýr s půllitrem Šariše. Jak jinak, než lahvového. A na snídani párky s hořčicí. Tatrawest nezklamal.

Vlastně se celý přechod nesl ve znamení podobně heroických výkonů. Posuďte sami, 35 km, 4790 m nahoru, 4990 m dolů. Špica počasí, krásné Slovensko a mistrně zvládnutý smažák.